Skutečným důvodem, proč se nám v životě opakují podobné situace, není to, abychom trpěli, ale abychom si uvědomili, co se v nás děje a jaké osobě nebo osobám naše prožívání ve skutečnosti patří. Pokud tento krok přeskočíme, vypalujeme jeden náboj za druhým na partnera nebo i děti, čímž přispíváme k trvání zátěže, která se přenáší z generace na generaci.
Nemáme tedy trpět, ale máme si díky svým zrcadlům (osobám v našem okolí) uvědomit, že si v sobě neseme emoční zranění. Ta pak musíme vyřešit – uzdravit. Teprve potom budeme schopni dosáhnout vnitřního klidu a vytvářet harmonické vztahy.
Po světě tak chodí davy lidí, kteří žijí jako realitu to, co je vlastně oboustrannou projekcí, nebo dokonce ani nevidí a neslyší to, co se objektivně odehrává. Žijí tak ve skutečně silné iluzi, která vede k utrpení. Ne nadarmo se v mnohých textech a učeních opakuje, že se máme snažit o to být pozorovatelem a nebrat si věci osobně.
Ve skutečnosti je skvělé, že nám druzí zrcadlí naši vlastní bolest, pomůže nám to totiž uvědomit si, že v sobě tuto bolest nosíme, abychom ji mohli zahojit. Naneštěstí tohle lidé často neví a za zdroj svých negativních pocitů považují druhé. To proto je kolem nás možné vidět mnoho zbytečné bolesti.
Existují jisté zákonitosti, které ovlivňují vztahy v rodinách a mezi partnery. To, že budete znát možnosti manifestace ve vztazích, vám pomůže pochopit, proč se vám určité skutečnosti děly nebo ještě dějí, a také si uvědomit, jakou projekcí jste pro druhé mohli být vy sami.
Platí, že projekce lze uchopit dvěma nejčastějšími způsoby:
1. Zátěž předávám v nezměněné nebo takřka stejné podobě dál.
2. Snažím se dělat pravý opak toho, co jsem zažíval/a.
Ani v jednom případě ale nedochází k léčení emoční zátěže. Ve druhém případě se mnohdy objevuje strach, nedokážeme se uvolnit a odmítáme to, co jsme sami dříve zažívali. Případně dochází k vytvoření závislostních vztahů, které jsou přímým odrazem projekce nenaplněných potřeb z původní rodiny. Může se tak dít ve vztazích partnerských i ve vztazích s dětmi.
- Má-li dcera špatný vztah se svou matkou, bude-li mít sama dceru, bude tato dcera její projekcí nevyřešených témat s vlastní matkou. Projekce se může uskutečňovat také na tchyně, snachy nebo prototypy mateřských osob, např. na šéfovou v práci.
- Jak již bylo řečeno, přenos může mít dvě podoby, tzn. vnáším si negativní pocity, nebo se snažím o opak – projektuji si nenaplněný vztah s matkou, snažím se být nejlepší mámou nebo dát dceři to, co jsem sama jako dítě neměla. Mohu se upínat na jiné ženy (např. právě na dceru).
- Má-li dcera špatný vztah se svým otcem, bude pro ni projekcí nevyřešených témat s jejím otcem její partner nebo také její syn. Obdobně bude projekcí nevyřešených témat s otcem prototyp otcovské figury – profesor, šéf, apod.
- Pokud měla dcera dobrý vztah s matkou, ale špatný s otcem, a bude mít syna a dceru, pak může mít lepší vztah s dcerou, zatímco ten se synem bude komplikovaný nebo problematický. Obráceně pak, pokud měla dobrý vztah s otcem, ale špatný s matkou, bude mít potenciálně lepší vztah se synem.
- Pokud má dcera špatný vztah s oběma rodiči, možná projekce se uskutečňuje na partnera i obě pohlaví dětí.
- Pokud měl syn špatný vztah se svou matkou, uskutečňuje se projekce nevyřešených témat na jeho partnerku a dceru, případně také na tchyni nebo jiné mateřské postavy.
- Pakliže měl syn špatný vztah s otcem, uskutečňuje se projekce na jeho syna, případně zetě nebo jinou otcovsky působící postavu.
Ovšem v případech, kdy se synovi nepodařilo k otci citově přiblížit, protože to byl například alkoholik nebo citově uzavřený člověk, může se pak sám jako otec projektivně snažit se svým synem vytvořit hezký vztah.
- Pokud byl vztah syna s oběma rodiči špatný, uskutečňuje se projekce na partnerku, syna i dceru.
- Pakliže byl syn svědkem toho, jak otec ubližuje matce, objevují se dva nejčastější projevy:
1. Syn opakuje totéž ve svém vztahu.
2. Syn se rozhodne, že takto to nechce, a potlačí svou mužskou energii.
- Projekce je často vyrušena ob generaci. Tak například v rodinách, kde se vyskytuje rodová zátěž v podobě emočních zranění, mohou vnuci a vnučky popisovat hodnou babičku nebo pohádkového dědečka, ačkoli jejich prarodiče neměli dobré vztahy se svými vlastními dětmi. V některých případech, kdy je přenos zátěže obzvláště silný, zůstává projekce zachována i ob generace – například tvrdá babička se chová dominantně a despoticky také k vnučce, přičemž nebyla jako matka schopna otevřít srdce své dceři (matce vnučky).
Takový typ projekce se objevuje u emočního zranění ze zrady, kdy mohla tato žena mít slabou matku, která se nedokázala vymezit vůči manželovi, jenž trestal její dceru. Tato dcera pak pociťuje zradu od otce a leckdy podvědomě i od matky. Sama sebe se pak snaží ochránit před opakováním téhož a vybírá si nezřídka za partnera muže v slabé mužské energii, případně mladšího, nad kterým může uplatňovat nadvládu (nehrozí jí tak domněle, že jí bude znovu ublíženo). Toto rozhodnutí může být více nebo méně vědomé.
Pokud ani její vztah s mámou nebyl dobrý (nebo její vlastní máma zemřela a byla nahrazena zlou macechou), bude se pak tato žena chovat dominantně i vůči dceři nebo vnučce – nebude schopna otevřít své srdce lásce, přijetí a klidu.
- Projekce se tedy vždy uskutečňuje z generace předchozí. Například „babička-generál“ má za manžela dědečka, kterého okolí vnímá jako hodného člověka. Ve skutečnosti je to však muž, který se nedokázal vůči své manželce vymezit a ani to s největší pravděpodobností nikdy nedokáže (pokud nebude pracovat s emoční zátěží uvnitř sebe), protože často sám opakuje konstelaci své původní rodiny s chybějící, odtažitou, chladnou nebo dominující matkou. Tento muž může trpět zraněním z opuštění a nebude schopen takovou ženu opustit. Dědeček tak není obětí, pouze si nebyl vědom toho, že opakuje konstelaci, kterou již prožil. Platí to i opačně – hodná babička, často trpící a nesoucí na bedrech všechnu tíhu, si za manžela „vybírá“ despotického muže, který jí nepomůže.
V rodinách ale nacházíme také ženy, které jsou na vše samy a stěžují si na to, že jim muž nepomůžou, ačkoli muže ve skutečnosti k ničemu nepustí, vše si dělají samy, samy o všem rozhodují, kontrolují. V rodě takové ženy nacházíme často stejný obraz žen i v dřívějších generacích.
- Protože se projekce uskutečňuje z generace předchozí, není chování rodičů vztaženo k dítěti a ani logicky být nemůže, když se zamyslíte nad tím, jak brzy případné negativní nebo chybující chování rodičů vzniká. Nezřídka se emoční zranění s dětmi otevírá nebo spouští v době prvního osobnostního vymezování dětí, ve věku po 1.roce života. Může se ale objevovat i dříve, pakliže miminko neutěšitelně pláče, je často nespokojené nebo zvýšeně dráždivé vůči podnětům.
Příklad: Vztekají se všechny děti a všechny děti také někdy pláčou, některé více, některé méně. Tam, kde v rodičích není přítomno emoční zranění, je rodič schopen situaci ustát s větším nebo menším přehledem a klidem. Tam, kde emoční zranění z původní rodiny v rodiči přítomno je, vzniká uvnitř něj napětí, na které rodič reaguje, jako by patřilo dítěti (může za ně dítě), aniž by si byl vědom, že jeho emoce dítěti nepatří – dítě je pouze zrcadlí.
Každý člověk je jiný a projevuje se různými způsoby. Pokud já sám emoční zranění nemám, jejich chování se mě bytostně nedotýká a nereaguji na ně. Pokud si v sobě emoční zranění nesu, můžu se cítit třeba odmítnutý a v důsledku toho se stahovat z komunikace a trpět, nebo se mohu cítit ukřivděný a v důsledku toho ofenzivně vystoupím proti dotyčnému člověku.
Ve skutečnosti jednám dle charakteru svého emočního zranění a mé chování se netýká člověka, který stojí naproti mně (případně se netýká přímo situace, které jsem svědkem).
Pokud o projekcích nemám tušení, vztahuji si chování druhého proti sobě samému, aniž bych si byl vědom, že jeho chování pochází z emočního zranění jeho nitra, z jeho zátěže z předešlé generace. Už jen to, že si člověk uvědomí, že chování druhých není mířeno osobně proti němu, může mít hluboký terapeutický účinek.
Příklad: Dcera prožila dětství s otcem, který ji nechválil, nikdy jí neřekl, že ji má rád a často nebyl doma. Odnáší si proto pocit, že pro tátu nebyla nikdy dost důležitá, že mu na ní nezáleželo. Netuší však, že její táta pochází z rodiny, kde se nedočkal citové vřelosti či pochvaly ani od jednoho z rodičů. Jeho schopnost mluvit o pocitech byla rovna nule, ačkoli ke své dceři lásku cítil, neuměl jí to říct nebo dát najevo. Nevěděl ani, jak by to měl udělat, a měl pocit, jako by mu v tom něco bránilo. Jako by měl v puse roubík. Raději tak trávil čas mimo domov, čímž vlastně utíkal před rozpačitými situacemi, které by mohly v rodiče nastat.
Příčina jeho chování netkví v tom, že by dceru neměl rád a nebyla by pro něj důležitá, ale pramení z jeho původní rodiny a z toho, jak k němu přistupovala, když byl sám dítětem.
Někteří takoví tátové se snaží lásku vyjádřit dárky nebo penězi. V dětech přitom vzniká pocit zatrpklosti a pohlížejí na takové chování velmi negativně, aniž by za tím viděly neschopnost otce vyjadřovat city verbálně nebo fyzicky.
- Projekce nemusí vznikat ve všech případech – pochopitelně může nastat i situace, kdy se syn nebo dcera vědomě rozhodnou neopakovat chyby svých rodičů, ke svým vlastním dětem přistupují jinak, nebo děti vůbec nemají, čímž se předávání zátěže zastaví, mírní nebo odklání. Ani tam ale emoční zranění v samotných rodičích nemizí jako mávnutím kouzelného proutku. Mohou se díky svým dětem velmi posunout, někteří dokonce díky lásce svých dětí dojdou až k pochopení a odpuštění. Stejně tak je v sobě ale mohou jen uzavřít, nechat nedotčené.
Tam, kde se objevují disharmonie ve vztazích, nalézáme zákonitosti výše uvedené.
* * *
– z knihy Konec utrpení v rodinách a vztazích, PhDr. Veronika Neumannová
