Prežívať prítomnosť naplno…

Všichni známe ten pocit, že něco není v pořádku. Často se domníváme, že je to naší vinou a promítáme ho navenek. Každopádně nám daná situace – tak, jaká je – nepřipadá správná. Většina se uchýlí do mysli, kde si vymyslí nějaký důvod, proč je to tak, jak to je a jak by to mohlo být jinak.

Pak se objeví všechny ty příběhy o tom, že neplyneme, nejsme plní a nebo jsme zablokovaní. Za tím se skrývá myšlenka, že bychom se mohli přesunout někam, kde lépe poplyneme, kde je vše plnější nebo kulatější.

Ale je to jen představa.
Neboť kam bychom se teď mohli přesunout? Jak bychom mohli odsud odejít?

Podíváme-li se na to, kde právě teď jsme, musíme opět znova konstatovat: „Jsem teď tady.“ Nezáleží na tom, kde to je, jsem teď zde se všemi vjemy, které tu jsou. Mysl neustále jen shání řešení do budoucna. Pocity a vjemy jsou však právě teď a tady a často nám připadají nepříjemné.

Když vyvstane pocit „nejsem v pohodě“, bolí to. Tento pocit nám však nezpůsobuje utrpení, nýbrž to že ten pocit nechceme procítit. Pocity jsou bolestivé, když se je snažíme vytěsnit.

Někdy nemáme chuť se našimi pocity zabývat. Nejraději bychom je zamluvili, zapomněli na ně při oslavách a nebo spálili v extázi. Raději chceme být šťastní. Mohou nám pocity bránit ve štěstí?

Namísto toho, abychom pocit prostě procítili, hodnotíme ho a posuzujeme a myslíme si, že s něčím souvisí. Domníváme se, že jsme smutní a považujeme smutek za negativní pocit. Skutečně existují negativní pocity? Co je smutek doopravdy? Nic. Energie, která vůbec není smutná, objeví se a opět zmizí. Možná je smutek už dávno pryč a přetrvává jen v myšlenkách. Udržuje se prostřednictvím myšlenky „něco mi tu nehraje“ a následným uvažováním „mělo by to být jinak, měl bych být šťastný“. A nevšimneme si, že už šťastní jsme.

Naším přirozeným stavem je blaženost. Aniž bychom to chtěli. Naprostá otevřenost vůči pocitu, který zde je, vůči prožívané bolesti nám otevře cestu k prožití míru, blaženosti, nádherně vibrující energii. Jsme nešťastní chceme-li myslet pozitivně, ale myslíme přitom negativně a nejsme spokojeni s tím, co právě je.

Mnohé naše pocity považujeme za nežádoucí. Jelikož máme určité představy, jak se chová společenský a nebo dokonce osvícený člověk, nedovolíme si cítit emoce jako je zlost, vztek, nenávist, žárlivost nebo závist. Jakmile je pocítíme, sužuje nás špatné svědomí a chceme být jiní.

Ale co je špatného na těchto pocitech? Co je špatného na tom je mít? Po každém výbuchu vzteku je zde pozvání se opět usmířit. Můžeme být v klidu i při výbuchu vzteku. Je to taková hra. Ale zrovna duchovně orientovaní lidé mají tak krásné ideály. Chtějí být vždy laskaví, přátelští, otevření, klidní, přijímající a odpoutaní od všeho. Jak únavné!

Chtít věci jinak, než jaké jsou, to není žádná legrace. Považovat to, co se děje, za nevhodné nebo špatné, vyvolává nepříjemné pocity. Také za pocity jako je nespokojenost nebo nuda se skrývá myšlenka, že to, co je, není správné.

Život se odvíjí sám od sebe. Chtít ho neustále měnit je strašlivě namáhavé. Nic nemusí být jiné, ani naše pocity. Nemusíme je měnit. Ani nemusíme vůči nim chtít být otevřenější. Jakmile něco chceme, vyvstává tlak a my se napneme. Musíme pouze cítit. To vnímáme naprosto jinak než chtít se otevřít.

Nechtít plakat vnímáme úplně jinak než nechat pláč plakat, když chce. Když se pláče, tak se pláče, jde to snadno. Je to radostné. Je jedno, zda se jedná o smích či pláč. Prožijeme-li tento pocit naplno, často je obtížné zjistit, o jaký pocit se zrovna jedná.
Pokud jsme zde, jsou pocity opravdové a můžeme z tohoto místa vždy, když se vynoří „chci“, položit otázku a zkoumat: „Kdo něco chce?“ Nejde o to chtít se zbavit chtění. Jde jen o zkoumání. Egem nerozpustíme struktury ega.

Co je ego? Pouze myšlenka, představa, která je stresující především tehdy, kdy se chceme takzvaného ega zbavit. V přítomném okamžiku není. V přítomném okamžiku není ani žádné chtění či nechtění.

V přítomnosti je jen pozorování. To, co pozorujeme, se nám může buď líbit, nebo nelíbit. Tomu, co pozoruje, je úplně jedno, jaký pocit vyvstane.

Při pozorování nevzniká žádný problém. V okamžiku, kdy je pozornost zaměřená na přítomnost, může být všechno tak, jak je. Je to dokonce zábavné, pozorovat vše, co je. Naproti tomu když nás napadne, že by to mělo být jinak, než jak to je, ztrácí pozorování na zábavnosti. Je to podobné jako sedět v kině, kde by nám celou dobu někdo vyprávěl, jak je promítaný film špatný. Filmu to ale vůbec nepomůže. Z tohoto důvodu je snazší a smysluplnější se stáhnout a říct si: „V pořádku, tady teď běží film. Jsem zde a sleduji ho.“

Film nezměníme. Nemáme žádnou kontrolu nad tím, co na plátně probíhá. Skutečně se nemůžeme svobodně rozhodnout, co budeme prožívat. Ať je naše vůle zůstat vzhůru jakkoli silná, tělo nakonec stejně usne.

Chceme se cítit dobře, přesto se cítíme mizerně. Víme, že v naprostém přijetí toho, co je, spočívá osvobození, přesto nemůžeme tohoto přijetí dosáhnout vůlí. Chceme se změnit, přesto změnu naším chtěním nevynutíme.

Změna nastává uvědomováním si a toto uvědomování se mění samo od sebe. Jedná se o vědomý proces, ale žádné vědomé rozhodnutí v tomto procesu nepadne.

Gaia