Nezväzujme sa vzájomne, len kráčajme vedľa seba
Náš život probíhá v čase, pokud vědomím probíhají série různých zkušeností, po sobě jdoucích myšlenek a měnících se představ. Toto neustálé a nekonečné trvání času není věčností, tou může být pouze bezčasovost. Žádný okamžik v životě není tak důležitý jako okamžik, kdy člověk zažívá význam bezčasovosti. V takovém okamžiku zažíváme jen bytí, neexistuje v něm žádná minulost, kterou pamatujeme, žádná budoucnost, kterou předvídáme, žádné následování okamžiků v přítomnosti. Zatímco v čase je naše zkušenost zlomkovitá, v bytí zkušenost dosahuje celistvosti a úplnosti.
V čase zažíváme neustálé stávání se. Trvání je prodloužením minulosti, přítomnosti a budoucnosti ega. Věčnost je jejich rozpuštění v extatickém bytí bez ega. Ti, kteří sní o hmotné nesmrtelnosti, chtějí aby ego pokračovalo trvale a bez konce. Přestože si přejí, aby pokračovala jen ta lepší stránka ega, přejí si, aby toto nepravé jáství bylo zvěčněno a přitom ponechávají bez povšimnutí skutečné bytí, jehož stínem ego je. Hranice bezčasovosti nelze překročit, dokud mentální schopnost pracuje v čase. Jakmile je čas odstraněn, historie se vytratí a člověk, který vstupuje do tohoto druhu vědomí, nalézá mír existence, ve kterém se nevyskytují žádné události.
Během hlubokého spánku beze snů nepociťujeme absolutně žádnou existenci času, jsme ve věčnosti. Pokud se dokonale přesvědčíme o iluzornosti času a stane se to pro nás trvalým postojem, věčnost se sama odhalí i během bdělého stavu. Myšlenky a čas se objevují společně, což způsobuje, že jsou lidé v zajetí sledu minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Na základě této zkušenosti se domnívají, že to je jediná forma, kterou na sebe bere vědomí. Ve skutečnosti je možné získat i jinou zkušenost. Prostřednictvím jógy nebo filozofickým přemýšlením se objeví tichost mysli a čas zmizí.
Idea věčnosti jako prodloužení času není stejná jako idea Věčného Nyní, která je bez času. Představa o věčnosti jako o dlouhé době probíhající milióny let brání pochopení pravého významu duchovnosti. Rozdíl mezi věčností a bezčasovostí je v druhu a ne v rozsahu. Věčnost netvoří souhrn minulosti, přítomnosti a budoucnosti, nahromaděné zkušenosti netvoří věčné vědomí, ale pouze připravují nezbytnou podmínku pro jeho přijetí. Mystická zkušenost bezčasovosti není pochopitelná intelektem ani zdravým rozumem. Přemýšlením o ní, můžeme získat jen pouhý nejasný pojem. Věčné Nyní je něco, co je nezměnitelně stejné, na rozdíl od věčného trvání, které je něčím, co se neustále mění.
Vzpomínky na minulost a představy očekávání budoucnosti nám nedávají nekonečné, věčné bytí. Pouze zatěžují naši mysl. Skutečnost nemá nic společného s minulostí nebo budoucností, protože se nenachází v čase ale v mysli. Přítomnost se rychle stává minulostí, budoucnost a minulost jsou spolu také propojeny. Z toho plyne, že čas je jedinou neporušenou linií. Oddělování minulosti, přítomnosti a budoucnosti je pouhou iluzí, ze které se můžeme osvobodit pouze zažitím a pochopením bezčasovosti. Realita, kterou přikládáme pouze přítomnosti a odpíráme minulosti i budoucnosti, je již v naší mysli, ale v její nejhlubší úrovni. Tato nejhlubší úroveň mysli je spojena s bezčasovostí, protože ta je tou skutečností v nás.
Jakmile prožíváme nepřetržitě jedinou zkušenost, když vědomí nezná žádnou minulost ani budoucnost, pak je náš život osvobozený ve věčnosti. Všechny prožitky v čase, všechna setkání a události, které k nám byly vnější, to vše přestává existovat. Zjišťujeme, že jsme byli vrženi na břeh věčnosti. Tato zkušenost je šťastná a povznášející. To je život v Nadjá, který poskytuje dokonalý mír. Ve své podstatě jsme vždy v bezčasovosti, ale individualita může do času vstupovat a z něj vystupovat. Jakákoliv existence v čase je iluzorní, skutečný život je ve věčnosti.
Ke zkušenostem v čase nás poutají emoce ega. Pohyb mysli v čase nemůže vést k nalezení věčnosti. Cokoli, co vykonáme v čase, nemůže samo od sebe odhalit Bezčasovost, která vše překračuje, která vždy byla a bude. Nadjá se nenachází v čase, ono je bez začátku a bez konce. Tichost Nadjá je pravda, která nás osvobozuje v bezčasovosti. Intelekt, který se pohybuje v čase od jedné události ke druhé, pokládá bytí v bezčasovosti za něco těžko pochopitelného a tajemného. Jakmile v meditaci cítíme, jako bychom v ní byli vždy, dotkli jsme se věčnosti, bezčasovosti. Jakmile se čas zastaví, pocítíme, že jsme nalezli své vyšší jáství, které se nikdy nemění, zatímco nižší jáství se během let mění.
Pro běžnou mysl se může zdát nemožné, abychom zažili všechny formy času jako je minulost, přítomnost a budoucnost současně. Přesto je možné tuto zkušenost obdržet v přímém vhledu do podstaty Nadjá – v insightu. ,,Nyní“ osvíceného člověka je zcela jiné než pomíjející a přechodné ,,nyní“ zažívané egem. Existence věčného nyní patří metafyzickému a mystickému světu. Veškerý čas je v Nyní, v kruhu věčnosti, který sám sebe uzavírá. Přestože přítomnost neustále mění svou formu, je stále s námi, protože naše nejvnitřnější skutečné bytí beze změn, je vždy s námi. Vznešená zkušenost Věčného nyní je nejlepším svědkem existence bezčasovosti.
Zkušenost nám říká, že přítomný okamžik má svou realitu, ale správně a metafyzicky použitý rozum nám sděluje, že čas není opravdu skutečný. Žádný okamžik v čase nelze převést do věčného Nyní, které je věčné, míruplné a vznešeně nadřazené. Okamžitá přítomnost se zdá mnohem skutečnější než opuštěná minulost nebo vzdálená budoucnost, protože vědomí, jehož prostřednictvím poznáváme přítomnost, existuje ve své konečné povaze v bezčasém Nyní. Myšlení může pronikat do stále vyšších veličin, a přesto stále zůstává omezeno časem.
Nejvyšší stanovisko nauky relativity odhaluje, že minulost přítomnost a budoucnost jsou současné a ne posloupné. Proto neexistuje žádný pevně stanovený čas mezi dvěma událostmi v životě člověka ani mezi epochami existence planet. Naše osobní vědomí se zdá být připoutáno časem k tomuto krátkému životu v těle. Jako lidé žijeme uvnitř času, ale skutečný Život je mimo čas. Existuje skutečná přítomnost, ale existuje také iluzorní přítomnost. Žít v minulosti znamená vzpomínat, žít v budoucnosti znamená snít, ale žít ve skutečné přítomnosti znamená být probuzený, být osvícený.
Věčnost je klidné Nyní. Přítomný okamžik je také věčným nyní, a když je správně pochopen, nikdy se nemění. Pochopení pravého významu a vnitřního smyslu přítomného okamžiku je stejné jako pochopení věčnosti, protože přítomnost plyne a noří se do věčnosti, jako dešťová kapka plyne a noří se do oceánu. Vše pomíjivé není jen přítokem do věčnosti, ale je v realitě. Bezčasé nyní je pozadím všech okamžiků v čase. Nic nezačíná, nic nekončí. Pojmy času z minulosti nebo budoucnosti se zdají neurčité, když se stahují do Věčného Nyní.
Paul Brunton:,,Věčné nyní nesmí být zaměňováno za dočasnou přítomnost. V dočasné přítomnosti ,,já“ jsem aktivním činitelem. Ve věčném Nyní je ,,já“ pasívním objektem. V dočasné přítomnosti si ,,já“ stojí ve svém vlastním světle a naříká na temnotu. Ve věčném Nyní,, já“ uhne z cesty a to, co je, je odhaleno.“
Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 13. RELATIVITA * FILOZOFIE * MYSL
Súvisiace články
