Od bolesti k rozhodnutí růst
Pokud jste klidní a vyrovnaní, lidé se vás často ptají, jak je možné, že vás „nic nerozhází“. Odpovíte-li ale, že je vám v podstatě „všechno jedno“, nikdo už si neuvědomí, že za touto odpovědí není skrytá lhostejnost, ale neutrální přístup ke všemu, co se děje. Říkám tomu „pozitivní ignorování“ situací, které nelze ovlivnit, situací, které řešíme obracením se do minulosti, nebo myšlenkovými vhledy do budoucnosti – v zajetí nejistoty a strachu. Jde o schopnost žít přítomným okamžikem. Psychické potíže způsobuje strach, který je skrytý v myšlenkách a představách, do života přitahujeme to, co nechceme. Někoho strach vyburcuje k tomu, aby jednal, a někdo další díky strachu neudělá nic, zůstane stát na místě. Psychických onemocnění mezi lidmi neubývá, je tomu naopak.
Podívejme se na strach jinak, aniž bychom jakoukoliv nepříjemnou nebo tíživou životní situaci zlehčovali, to 
ponechme stranou. Nejde o stavy, kdy přímo čelíme nepříjemným nebo nebezpečným situacím, ale o pocity spojené se strachem z toho, co by se mohlo stát. Nejde ani o popírání smyslu pro opatrnost. Nekontrolované myšlení vzbuzuje nervozitu, a ta se snadno změní v pocit strachu, pokud s tím nic neuděláme, strach se stupňuje, ztuhneme strachem, tento stav se může stát panickým, a v nejhorším případě nás dokáže paralyzovat. Nepřekonatelný strach je doprovázen pocením, zrychleným dechem, svalovou slabostí, brněním končetin, neurózou, která snadno přejde v psychické potíže. Paralyzující strach z očekávaných nepříjemností znemožňuje pohyb, zabraňuje konat, správně a smysluplně se rozhodovat.
ponechme stranou. Nejde o stavy, kdy přímo čelíme nepříjemným nebo nebezpečným situacím, ale o pocity spojené se strachem z toho, co by se mohlo stát. Nejde ani o popírání smyslu pro opatrnost. Nekontrolované myšlení vzbuzuje nervozitu, a ta se snadno změní v pocit strachu, pokud s tím nic neuděláme, strach se stupňuje, ztuhneme strachem, tento stav se může stát panickým, a v nejhorším případě nás dokáže paralyzovat. Nepřekonatelný strach je doprovázen pocením, zrychleným dechem, svalovou slabostí, brněním končetin, neurózou, která snadno přejde v psychické potíže. Paralyzující strach z očekávaných nepříjemností znemožňuje pohyb, zabraňuje konat, správně a smysluplně se rozhodovat.Pokud máte strach, nejste to vy, ale váš strach, vy jste v tu chvíli tím strachem
Až budete někdy mít neodbytný (myšlenkový a emoční) strach, začněte tento strach pozorovat. Váš strach jste vy. Vy jste se stal tím strachem. Vaše pravé Já ustoupilo stranou, a dívá se, jak vyzařujete kolem sebe vzorec strachu, jímž právě jste. Strach je v myšlenkách, v pocitech, emocích, ve svalech, v srdci (zrychlený tep), je v celém těle. Které v tu chvíli není vámi, ale – dočasně – je strachem. Pokud vás strach paralyzuje (na psychické úrovni), jste s tímto strachem ztotožněni. Vaše pravé Já je mimo vás, proto nejste schopen nic pořádného dělat, konat, rozhodnout se. Pokuste se v tu chvíli vrátit ke své podstatě, uvědomujte si vaše pravé Já, a z této pozice pozorujte strach, který se vás snaží opanovat. Nesnažte se vibrace strachu jen tak zahodit, pozorujte je zpovzdálí. Naslouchejte svému strachu, pokuste se ho pochopit, zjistěte, co drží váš strach ve vašem vibračním poli. Popište vaše pocity, zjistěte, co vám říkají. Zakládá se váš strach na domněnce, na představě? Vyděsila vás nějaká představa? Máte hrůzu ze skutečnosti nebo z vlastních myšlenek?
Pokud sedíte doma v křesle, a máte strach ze zítřejší zkoušky, nemáte strach ze skutečnosti, ale ze své představy! A v okamžiku, kdy stojíte před dveřmi zkušebny a třesete se strachy, stále máte strach jen z představy. Myšlenkami si modelujete budoucí situaci, do které vkládáte strach, a tento strach považujete za skutečný, vymodelovanou situaci za pravdivou. Uvědomte si v tom okamžiku, že sami jste v tu chvíli tím strachem, a odložte svůj strach stranou. Staňte se sebedůvěrou. Navoďte si myšlenky, pocity a emoce, které vystihují sebedůvěru. Otevírejte dveře té které „životní“ zkušebny s klidnou intuitivní předvídavostí, a vcházejte do proudu životních událostí jako ztělesněná sebedůvěra.
Je možné, že sami sebe, z nějakého skrytého důvodu, v podstatě trestáme, případně zneužíváme? Když nechat se ovládnout strachem (myšlenkami a pocity) je tak snadné?
Proč by nemohlo být stejně snadné nechat se ovládnout klidem a sebedůvěrou. Je to o vzorcích, které máme v sobě uložené, zakořeněné? Je možné přezkoumat své strachy, jaké myšlenky a vjemy za nimi stojí, a podle tohoto rozboru vymodelovat nové, povzbudivé vzorce? Pocit ohrožení, postavený na domněnkách, nás činí neschopnými. Tento strach považujeme za skutečný, on je skutečný, ale jenom proto, že jej naplno emočně prožíváme. Můžete se v takovém okamžiku sami sebe zeptat: Je tato moje představa skutečností? Shoduje se s tím, co se děje teď, v tomto okamžiku? Následkem je stres a únava, podrážděnost, zklamání a negativní reakce na vlastní neschopnost, a přitom jde většinou o zeď bludů, postavenou na domněnkách a představách. V tu chvíli nejde o realitu, nejde o fakta, nejde o nic, čemu skutečně tady a teď musíme čelit. Naplno prožíváme hlavně strachy založené na vzpomínkách, někdy hluboko zasunutých v našem nitru, v podvědomí. Jde o vzorce minulých zážitků, o vzpomínky na fyzickou nebo duševní bolest, na strádání, ponížení, na prohry, na citová zranění. Jde o vnitřní trápení, které – v danou chvíli – nemá nic společného se skutečností. Může jít i o vzorec podřízenosti, který je zafixovaný hluboko v nitru, proto své představy vnímáte tak skutečně. Něco ve vás se ztotožňuje se vzorci strachu vytvořenými v minulosti, v dětství. Nějaký problém sice může „viset ve vzduchu“, ale ještě není realitou, čelíte danému problému pouze v myšlenkách a představách.
Myšlenky mají tvořivou moc, jak čelíte problémům na úrovni představ, tak je pravděpodobné, že budete daným záležitostem čelit i v realitě
Následující události vás budou utvrzovat v tom, že váš strach byl oprávněný, a vaše vzorce si přičtou další plusové body. Lidé, nic netušící o vašich představách, vás například slovně napadnou, pokud vám nedojde, že jsou zrcadlem vašich představ, zase se utvrdíte ve svém vzorci, že váš strach je oprávněný, skutečný. Pokud se vzdáte svého strachu, v podobě znepokojujících představ a domněnek, budoucí události dostanou jiný spád. Časem své vzorce upravíte, pozitivně proměníte, uvědomíte si, že váš život je propojen s kvalitou a intenzitou myšlenek, domněnek a představ. Pokud začnete své vzorce pozorovat, dojde vám, co se skutečně děje, jak sami na sebe a na svůj život působíte, jak vznikají různá nedorozumění. Vnímejte impulzy, které ve vás rozžehnou konkrétní vnitřní stavy, okamžiky, kdy se ve vás spouští vnitřní rozhovory, vnitřní dopředu připravované konverzace s osobou, se kterou máte například nějaký konflikt. V tuto chvíli se ve svém nitru bavíte s imaginární osobou, tak živě, a přitom tak slepě, že zapomenete, kdo skutečně jste. V tu chvíli je pro vás váš strach natolik pravdivý, aniž tušíte, jak precizně formujete příští události.
Dosaďte si k vašemu strachu cokoliv, co vám může činit potíže, pokud jsou okolnosti teprve na úrovni představ, myšlenek, domněnek, nepodložených podezření, předsudků, smyšleného očekávání: hněv, rozhořčení, nevraživost, žal, žárlivost, závist, touha po něčem, čeho se nám nedostává, pocit odpovědnosti za život někoho jiného, tvrdošíjné lpění na něčem, pocit, že to či ono nedokážete, že nesplníte očekávání, které do vás vkládá vaše okolí. Uvědomujte si, jak často používáte tato slova: to je hrozné, to je strašné, to je deprimující. Zastavte se nad každým okamžikem, kdy se vám přímo před očima předvede, že skutečnost je jiná, než jste předpokládali, než jste si (vy)mysleli. To jsou ty okamžiky kdy v překvapení, anebo také se studem říkáme: „Ale já jsem myslel, že je to jinak.“
Uvnitř člověka je všetečný hlas, který neustále něco říká, tento hlas může říkat kdykoli cokoli, dokud se nenaučíme jej ostražitě pozorovat
Mentálními procesy uvnitř člověka jsou složité a jednoduché zároveň, jde o kvalitu uvědomování si: s čím rezonuji, a s čím nikoliv, co je povznášející a energetizující, nebo naopak deprimující, unavující a ubíjející. Energetické vnímání na úrovni mezilidských vztahů, a léčení mezilidských vztahů, lze nastartovat vnímáním přítomného okamžiku, a snahou být více empatičtí, než kritičtí, k okolí stejně jako sami k sobě. Na energetické úrovni můžeme vypozorovat, že se necítíme dobře v prostředí, kde panuje směsice protichůdných emocí a emocionálních potřeb ostatních osob, a pokud nevědomky do sebe vyzařování okolních jevů bez ochrany absorbujeme. Energetické, nebo psychické vyčerpání si většinou nespojujeme s prostředím, v kterém se pohybujeme. Vědomému vnímání různých energetických polí předchází soustředění, uzemnění, empatické vnímání, duchovní cítění. Empatie je schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhé osoby, porozumění emocím a motivům druhého člověka. Stačí na pár chvil potlačit své ego, a soustředit se na vlastní vnitřní prostor, řeč vlastních pocitů upozorní na nežádoucí vnější energie, které mohou vstoupit do našeho osobního prostoru a nepozorovaně proniknout do naší aury. To ale neznamená vkládat do okolního prostředí, do lidí, věcí či jevů svůj vlastní odpor, nechuť, nebo vlastní strach. Neklást odpor znamená: zůstat emočně a pocitově v neutralitě. Odpor způsobí, že si ve svém osobním prostoru nepříjemné energie nejen podržíte, ale budete je k sobě ve větší míře opakovaně přitahovat, tak se stanete více zranitelní, psychicky a duševně unavení. Nepříjemné okolní energie, které nechtěně přijmeme do svého energetického pole, uvolňujeme uzemněním, které provádíme vědomě.
Pravidelným uzemněním a neutrálním přístupem umožníte cizím energiím procházet okolo vás bez škodlivého vlivu. Uvědomujte si vlastní energetický prostor, a hranice, které vás oddělují od ostatních osob, uvědomujte si vlastní auru, a vše, co sami do svého okolí vyzařujete. Čím bližší je kontakt s nepříjemnou osobou (situací, jevem, místem), tím více negativní energie vstoupí do vašeho osobního prostoru. Vlastní nepříjemné pocity a emoce působí jako magnet, přitahují k nám to, co nechceme. Proto volíme k různým jevům a událostem, pokud to je alespoň v určité míře možné, neutrální, klidný postoj. Dokonalost (téměř nadlidská, ale ne nemožná, současně nikoliv pro život nezbytně nutná) spočívá v umění udržet si neutrální postoj za jakékoliv situace, k jakémukoliv jevu, k jakémukoliv člověku. To znamená – nepolarizovat. Životní energie se zřídkakdy vyskytuje v „čisté“ formě, projevuje se a působí v dualitě jin a jang. Vše je vytvářeno a určováno střídavým působením jin a jang. Pokud si toto uvědomíme, nebudeme označovat věci za dobré nebo špatné, ke všemu budeme přistupovat usazeni ve svém středu – tedy neutrálně. Cokoliv, s čím nesouzníme, záležitosti, které nemůžeme žádným způsobem ovlivnit, můžeme „pozitivně ignorovat“.
Vnímání okolních, neznámých energií, které nás na podprahové úrovni, anebo přímo ovlivňují, je možné se postupně naučit
Okolní energie vnímáme buď nevědomky, podprahově, nebo otevřeně a vědomě. Například můžeme vnímat, nebo také nevnímat, že energii si vyměňujeme se vším, čeho se dotkneme. Základním rozlišovacím prvkem je sympatie a antipatie. Energie proudí v plné síle mezi námi a tím, co považujeme za krásné, příjemné a přitažlivé, aniž by nutně muselo docházet k přímému doteku, postačí vědomá koncentrace a zaměření pozornosti určitým směrem. Ne všechno na nás ale působí svěže, ne vedle každého člověka pookřejeme, ne každá situace nás rozesměje. Pokud načteme okolní energie jako nepříjemné, a nepropadneme jejich vlivu, můžeme postupně nacházet skryté příčiny vlastních strachů.
S vnímáním okolních energií souvisejí pocity a emoce, nebo tělesné projevy jako je zrychlený dech, pocit chladna, náhlá bolest hlavy. Široké spektrum emocí (v sobě i v lidech kolem nás) najdeme mezi těmito základními emočními póly: od sklíčenosti a hlubokého zármutku až k pocitu nekonečného štěstí a euforie. Někdy si cizí energie nepřipouštíme, ale nejde to vždy, například vzhledem k vlastní únavě, pokud se necítíme fit, cizí energie nás snadněji ovlivní. Obzvlášť pokud se setkáme s někým, kdo se třese v emočním rozrušení, a má mysl zatemněnou hněvem, sebelítostí či vinou, nenávistí k lidem, sklonem k neustálému hledání chyb u druhých, sklonem k pomlouvání. Někdy nemáme dostatek vlastní síly se na druhého člověka jakkoliv naladit. Přistupovat ke čtení energie jiného člověka musíme s odvahou, otevřeností a důvěrou. Je nutné umět rozlišovat vlastní emoce od těch okolních, a rozlišovat skutečné energetické naladění na jiné osoby od náhodných domněnek. Vždy si položíme otázku: jak se cítím? A odpověď hledáme nejdříve na tělesné úrovni, až poté v myšlenkách. Je důležité se uvolnit, soustředit se, klást jednoduché otázky a naslouchat. Orientační otázku lze svému nitru položit těsně před vstupem na určité místo, a po chvíli na místě samém.
Až zjistíte, že vnímání vyzařování druhých osob funguje, stanete se méně zranitelnými. Až se to začnete učit, soustřeďte se pouze na vnímání a rozlišování nálad jiných lidí (například tíseň, smutek, strach), ale nevtahujte žádné z těchto vibrací do sebe. Pokud se náhle cítíte nedobře, může to být tím, že jste do sebe nechali nepozorovaně vstoupit vyzařování z vnějšího okolního prostředí. A naopak, vaše energie je váš resonanční podpis, který za sebou svou přítomností na určitém místě, nebo aktivitou v určitém dění zanecháváte. Můžete také současně pozorovat, pokud jste dostatečně sebekritičtí, jak vaše energetické vyzařování působí na ostatní.
Rozlišovat lze také přímé fyzické, nebo energetické doteky druhých osob
V jakékoliv situaci platí, že se nikdy bezdůvodně nedotýkáme druhých osob, ani nás by se nikdo neměl jen tak dotýkat. Během rozhovoru nevstupujeme lidem do jejich osobního prostoru. Nedíváme se jim bez přerušení upřeně do očí. Energetický dotyk ale neznamená pouze fyzický kontakt, jde o vnímání vyzařování druhé osoby. Rozlišujte mezi jednotlivými pocity: cítíte se zaraženě, překvapeně, přešel vám mráz po zádech, přepadla vás náhlá únava, otrávenost, podivný pocit kolem žaludku, nebo nepříjemné svírání u srdce? Občas si s někým energeticky neladíme takříkajíc na první pohled, energetický dotyk druhé osoby můžeme vnímat například jako „lepkavý“, kdy i po odchodu máme pocit, že energie druhého člověka zůstává kolem nás jakoby „přilepená“. Nepříjemný člověk působí studeně, má-li v sobě silný zápor, například skrývaný hněv, přejde nám mráz po zádech. Pokud je vyzařování nějaké osoby stísněné až dramatické, vaše energie náhle klesne a zhorší se vám nálada, pocítíte únavu. Třeba jen tím, že někoho litujete, aniž tušíte, že dotyčný vůbec nemusí chápat, proč jeho osobu někdo lituje, a třeba o to vůbec nestojí. Fádní a nudný člověk, znuděný vlastním životem, ve vás nevyvolá téměř žádnou reakci, pouze vnitřní nezájem, případně vás pohled na něj rozesmutní a znepokojí. Člověk se špatnou vitalitou působí pochmurným dojmem, hned tak něco jej nerozveselí, a na druhé osoby může přenášet špatné pocity, neklid a únavu. Člověk se zablokovanou energií bývá často smutný, málo komunikuje, působí ztuhle, nevědomky může lidem kolem sebe odebírat energii, životní sílu. Člověk s hyperaktivní energií je dvojího typu: buď je plný životní síly, se kterou vědomě pracuje a nic nepředstírá. Nebo prožil (prožívá) velký stres, který v sobě zadržuje, což se může rázem zvrtnout a veškerá životní energie se zablokuje, a hyperaktivita se promění v apatii. Člověk, který působí tvrdě a uzavřeně není ideální společník pro zábavu. Temperamentní člověk reaguje přehnaně prudce, nečekané energetické výstřely vás mohou nečekaně obrat o spoustu energie, taková reakce vás vyděsí, zmate. Stejně tak pokud energetické výstřely očekáváte, dopředu se jich obáváte, máte-li podvědomě z někoho strach, v tom případě dáváte svou energii ještě dříve, než dojde k osobnímu střetu. Energie sebestředného člověka vás bude nutit, dělat věci tak, jak si přeje on, nikoliv, jak si přejete vy.
Každý člověk je jiný, někdo je kurážný a strach z ničeho nemá, přesto může nevědomě vzbuzovat pocity spojené se strachem ve svém okolí. Občas se to může stát komukoliv z nás. Jak tomu zabránit? Přestat být přesvědčení, že náš názor je jediný správný, a názor někoho jiného je nesprávný – je prostě jen jiný. Je naprosto běžné, že jsou lidé o druhých lidech přesvědčení, že se chovají nesprávně, myslí nesprávně, cítí nesprávně. Proč? Protože mají vlastní představu o tom, co je správné. Jak obtížně snášíme, že je někdo jiný, že reaguje jinak. Proč? Rozčilujeme se, když někdo druhý nevidí situaci stejně jako my. Když se nezachová tak, jak očekáváme, že by se zachovat měl. Proč by ale měl kdokoliv myslet, jednat a cítit podle našich vzorců, případně podle našich sebestředných, netolerantních představ? Často někoho odsuzujeme, aniž dáme sami sobě šanci, příležitost, nebo dostatek času, pochopit jeho pohled na svět, jeho osobní důvody a podvědomé vzorce. Kolik nenávisti je mezi lidmi jen proto, že nejsme všichni stejní, nemyslíme a necítíme stejně. Často šíříme vlastní názory dál, aniž si upřímně připustíme, že jde v podstatě o subjektivní hodnocení, z kterých tak snadno vznikají hádky nebo pomluvy. Z pomluv vzniká další vrstva nedorozumění, zášť a nenávist. Jak lehké je vlastní myšlení, názory, subjektivní vidění přenášet na ostatní lidi, a strhnout je na svou stranu proti někomu nebo něčemu.
A jak málokdy dokážeme postiženému upřímně říct: promiň, došlo k nedorozumění, je to moje vina, a svému okolí: mýlil jsem se, všechno je jinak.
Súvisiace články
