Jsem cenný člověk. Má cesta je důležitá
Dokonce i ti, které jsem osobně potkala a o nichž se hovoří jako o osvícených nebo vysvobozených, měli své menší nebo větší neduhy.
Tím nechci nijak umenšovat jejich hodnotu.
Zkrátka a dobře, rodíme se sem, abychom se rozvíjeli.
Tedy z nepoznaného učinili zažitou zkušenost.
Běžný člověk má svůj systém nastavený tak, že nevědomá složka tvoří kolem 95% jeho kapacity.
Jakmile se začneme nořit do sebe, úroveň našeho vědomí se postupem času navyšuje.
Ovšem toto navyšování je provázeno pravidelným ponorem do složky, zvané nevědomí.
V našem nevědomí leží naše stínová část, tedy vše, co nechceme zažít, to, čeho se nejvíc bojíme, co nám připadá nejvíc nepřijatelné, odpudivé, strašné, smutné, bizardní, hloupé, naivní a trapné.
Tak přesně s těmito pocity se člověk, jehož úroveň vědomí se navyšuje, potřebuje konfrontovat a prožít je z úrovně dospělého vědomí.
Právě proto, že jsme jako děti tyto pocity potlačili, protože jsme neměli kapacitu na to, unést tak silné tlaky a bolest, je třeba znovu se s nimi setkat a propustit je, díky vědomému kontaktu, na svobodu.
Tedy, vytvořit z nich zkušenost, která osvobodí další část našeho stínu tím, že jej z nevědomí přesune do složky zvané vědomí.
Proto, dokud vnitřně rosteme a vyvíjíme se, není možné neprocházet cykly, kdy jsme konfrontováni se svou nevědomou částí a stínem.
Někteří lidé mají pocit, že je toto období provází už značnou dobu a čekají na výdech, až konečně budou moct zažívat lehkost a radost ve svém životě.
A on se děje přesně pravý opak.
Je to dáno tím, že člověk má určitou představu a postoj sám k sobě.
Ten, jehož postoj ke stínu je negativní a touží po tom, se ho co nejrychleji zbavit, zažívá pak těžké lekce při setkání se svojí temnotou.
Je důležité si uvědomit, že každý člověk na světě, ať už je sebevíc osvícený, nese si v sobě svůj stín.
Lehkost bytí ovšem nevytváří množství nezpracovaných emocí nebo velikost stínu, ale náš postoj k nim.
Jestliže mám tzv. „naloženo“ a celý život zápasím s těžkým osudem, je možné, že právě díky tomu se člověk naučí lépe přijímat své životní lekce a zaujmout zdravější postoj ke svým emocím.
Naopak, někteří lidé, kteří se snaží konfrontaci se svým nitrem vyhýbat, utíkají od prožitků a v této době mohou pociťovat velkou emocionální zátěž, protože jejich postoj vytváří velký odpor, se kterým si nevědí rady.
Člověk, který není zvyklý brát zodpovědnost za své pocity a emoce, za svoji tvorbu reality, pak neustále vrhá svůj stín na své okolí, aby nemusel cítit a dotýkat se svých vnitřních obsahů.
Boj, válka, strach, útočné postoje ke všemu a ke všem, je jen způsob obranných mechanismů, které lidé používají k tomu, aby necítitli vlastní zranitelnost.
Je proto zcela v pořádku, když se nám věci opakují, když se noříme stále více do hloubky svého nevědomí, setkáváme se se starými a nepříjemnými prožitky, tlaky, dětskými postoji, strachem, pocity méněcennosti.
Je fajn si proto dopřát dostatek času a udělat si prostor pro vnitřní prožívání. Neutíkat k mobilu, k alkoholu, k televizi nebo nákupům.
Nyní procházíme jedním z nejtemnějších období, v jakém se lidstvo kdy nacházelo.
Z mojí zkušenosti, před úsvitem bývá největší tma.
Jestliže chceme zachránit planetu,je třeba každý začít sám u sebe a nestarat se tolik o to, co ti druzí.
Dokud sám nemám kapacitu cítit se dobře, nikomu nepomůžu.
Já vždycky na seminářích říkám, „ať cítím co cítím, i takhle jsem v pořádku.“
Tedy, náš postoj k sobě, k našemu životu, k našim emocím, k druhým lidem určuje to, jak se budeme cítit a vyvíjet.
Tohle je ta skutečná práce.
Vyvinout úsilí k tomu, abychom přehodnotili své postoje.
Jakmile se člověk naučí mít rád sám sebe, nebo se alespoň dostatečně přijímat i v tom, že se ještě nemá tak úplně rád, pak i setkání s nevědomím může být jako kopání zlatého pokladu.
Vývoj je cyklický. Po kontrakci následuje expanze vědomí a s vynesením dalšího střípku poznání na povrch vědomí skutečně nalézáme zlatý poklad uvnitř svého vnitřního světa.
www.tarasvobodova.com
Súvisiace články
