Od bolesti k rozhodnutí růst
Naše společnost nám do našeho životního programu vkládá jednu velice nepříjemnou věc. Už od malinka nás programuje k tomu, abychom byli úspěšní.
Už když vyrůstáme, chtějí maminky, aby jejich malé děti byli nějak neobyčejné. „Ten náš už v 9 měsících chodí“ se rádi chlubí a myslí si, že je zrovna jejich dítě výjimečné a ne jen tím. Ve školách se žáci hodnotí takzvaným průměrem, kdo má průměr horší, je prostě horší žák.
V zaměstnání pokud ničeho nedosáhnete a nevyděláváte lepší peníze, nic neznamenáte. Když nejste manažer, ředitel, nebo někdo kdo je „nepostradatelný“ ve firmě, jak si drtivá většina z nás patologicky vytváří syndrom „nepostradatelnosti“. Že vlastně kdyby nebylo nás, tak by to nefungovalo. Kdo je podnikatel a nemá úspěšnou firmu, tak se o něm nemluví. Když nemáme drahé auto a svůj byt či dům, nejsme na tom dobře…
Poznáváte to ? Je to všude kolem nás. Bereme to jako normální, jako standart. A přesto to normální není, ba dokonce to je patologické pro naši psychiku, pro naše vnímání světa, pro naše vnitřní vyladění a spokojenost. Společnost, která nás vychovává, v nás totiž rozvíjí soutěživost už od malinka a tím pádem i celoživotní komplexy z neúspěchů. Když jste „průměrný občan“ vlastně ani nejste přínosem – by se dalo říct. A teď se zeptám obráceně. Kolik si myslíte, že na světě může být Billů Gatesů, Stevů Jobsů, Václavů Havlů nebo skvělých transplantačních chirurgů jako je např. pan Pirk z IKEMu ? Rozhodně jen málo, ba jen hrstka v poměru k počtu obyvatel planety. A přesto, proč se ženeme za úspěchem tak bezohledně, že nedokážeme vidět věci kolem sebe ? Vždyť uvědomění, že ani tito lidé by bez nás „obyčejných“ nic neznamenali je opravdu osvobozující. Ani tito úspěšní lidé by bez obilí od zemědělce neměli co jíst. Kde by byla jejich úspěšnost ?
A teď jinak. Co je přínosnější u ženy, její kariéra nebo že vychová své děti dobře ? Že jim do svého života předá to nejlepší a ne jen komplex z méněcennosti a soutěživosti celé této planety. Že vychová človíčka, který bude šetrný k přírodě, bude rozumět lidem ve svém okolí, že bude mít každý den na tváři úsměv. Že se stane dobrým tátou nebo mámou, aniž by musel nutně domů přinést desítky tisíc korun, aby mohli v létě jet na Bahamy.
Každý z nás je výjimečný a potřebný, dítě ve škole, matka od dětí, „obyčejný dělník“ i ředitel firmy. Uvědomujme si tuto svou výjimečnost každým dnem, a nebudeme si vytvářet a mít v sobě komplex méněcennosti, který nám brání v našem seberozvoji. Budete svobodnější, šťastnější, zdravější a vnímavější. Přemýšlejte o svém postoji…
Všem přeji krásný jarní čtvrtek,
Pavel
ĎAKUJEME:
Energie stromů – pro lidi co dokáží svět vnímat i jinak
Súvisiace články
Viac než výborný článok, Pavel ! Takto zmýšľam aj ja a v tom duchu som vychovávala svojich dvoch synov …
Článek začíná slibně, ale v druhé polovině připomíná socialistickou agitku. Že chudí dělníci a rolníci nic neznamenají proti bohatým ředitelům, ale přesto jsou výjimečnými soudruhy, matkami a otci… no to snad ne. Ale co takoví bezdomovci, tělesně postižení, duševně nemocní? Co ti, kteří touží po osvobození, poznání a klidu? Všichni ti zbyteční, nesoutěživí, marní, zmatení a hledající sebe sama? Nehodí se do výkladní skříně světa, jakou by ji chtěli lidi mít a právě proto jsou tuze potřební – opravují tu ďábelskou iluzi, že společenský úspěch je štěstím. Neznamenat nic jako oni, být stejný loser, rezignovat i na rodinné hodnoty. Na jakékoli stávání se někým. To až tehdy si začnete uvědomovat, jakému jste dřív propadali peklu a že „úspěšní“ jste teprve až když nic neznamenáte.
Vyborny clanok..ako z mojej duse napisany..dakujem
Krásny článok, ďakujem 😉 Presne takto to vnímam, len sa to o niečo ťažšie transformuje do dnešného sveta.