Jirkovou optikou: (193. Před 25 lety žádná zeď nepadla, jen ji posunuli o něco dál!)

Těm se za domluvené pomoci českých polistopadových politiků v podstatě ze všech stran politického spektra, zejména kolem přelomu století podařilo změnit dřívější Československo v nový protektorát, v novou diktaturu peněz, kde muselo okamžitě z cesty vše, co vadí akumulaci korporátních zisků.

„Při pokusech na psech se zjistilo, že jestliže psa zavřeme do klece a položíme ho na podložku, na které neustále dostává elektrické rány, pes zuří, poskakuje, sténá, štěká, kroutí se. A když ty elektrické rány trvají dlouho, tak pes už tam jen útrpně sedí, neustále dostává ty elektrické rány. Jsou na něm vidět určité záškuby a už ani nereaguje. A když se potom otevře klec, pes jakoby si toho ani nevšiml. Neuteče, leží na té podušce, dostává dál elektrické rány. Naučil se být bezmocný, přijal svou bezmocnost. A to je bohužel model, kterého si všimněme, jak je rozšířený v naší společnosti. Ne že bychom leželi na podušce a dostávali elektrické rány, ale to, s čím se setkáváme v médiích, jsou docela rány. A my si na to začínáme zvykat. Začínáme to naše prostředí vnímat jako normální.“ psychiatr Ivan David, bývalý ministr.

Zatímco česká masmédia jak v pomocné škole řeší každou ruskou kundu, Němci znovu postavili 7.-9. 11. zeď. Aby oslavili 25. výročí pádu berlínské zdi.

Jenže je to historická lež. Zeď tenkrát vlastně ani nepadla. Jen jí elity demontovaly, aby ji mohly nepozorovaně odvézt o pár tisíc kilometrů dál. A pokud předtím byli odděleni Němci, o roky později jí byli odděleni všichni Evropané. Zavřeli nás do rezervace, která se jmenuje EU. Slouží jako jakýsi backstage (vedlejší pódium) pro Spojené státy americké. Pokud mají USA problém či průšvih, pokkoušejí se to vyřešit „něčím“ v Evropě.

Právě ony evropské tváře vůdci světa vždy nastaví, pokud se chystá někdo euro-atlantickou civilizaci zfackovat.

17. listopadu jsem trčel poprvé v životě na jakési SSM svolané demonstraci na Albertově, abychom pak prošli triumfální pochod, na Národní zmrzli a dostali přes hubu, jak malí fakani (nejsme děti!), ale prožili přesto večer plný vítězství ducha nad režimem, večer, na který se nezapomíná. Důchodci plakali, že se toho dožili, mávali nám po celé trase v Nuslích cestou z Vyšehradu z oken a nosili na ulici buchty, nebo nás jen přilši objemout. Domnívali jsme se, že píšeme historii. Že začíná šťastné období změn a svobody pro nás a hlavně naše děti, či vnuky.

Dnes, 25 let poté, jsme konečně někteří schopni prvně si přiznat pravdu. Sehráli jsme jen úlohu užitečných blbů a loutek, tak, jak to ostatně již postaletí opakuje téměř každá revoluce. Jsou ti, kteří revoluce – naoko – dělají, a pak hlavně ti, kteří je plánují a spouští v pravý čas jejich stavidla. I nás potřebovali jenom jako kompars na barikády, resp. na Václavák a Staromák, aby dokázali prosadit své požadavky a svou vizi vedení země.

Těžko říct, na které straně z těch dvou před listopadem stáli všichni ti pánové, jako Horáček, Havel, Kocáb, Čalfa a další. Možná sehráli roli užitečných blbů stejně tak, jako my, studenti a herci, jen s o sedm, osm, resp. devět nul větším výslužným.

Co myslíte, vezme mě dnes někdo do televize, jako očitého svědka tehdejších událostí? Nevezme, zaujal jsem totiž k tehdejším událostem trošku jiný postoj, konec konců, jako nejspíš již možná skoro většina Čechů a Slováků, jak tak čtu různé diskuse a sociální sítě.

Česká televize, Český rozhlas a další masmédia přesto jistě opět tento víkend a v pondělí spustí své Velkolistopadové běsnění Vítězného listopadu. Ten hlas je jen o něco málo slabší, než povinné listopadové tanečky kolem VŘSR režimu před 89. rokem. Ano, i letos si tedy připomenem, a média budou tlačit, abychom i oslavili, definitivní vítězství šmelinářů, tunelářů,kšeftařů, pseudopolitků, zmrdů a zmrdíčků, nad pravdou, spravedlností a láskou. Všichni ostatní lidé však mají spíše rostoucí důvod naříkat, bědovat a plakat. Pokud si tedy ještě nenasadili antidepresiva. Za ta lid zdejší hojně nahradil jiný společenský nástroj proměny, a tou byly tenkrát .. obyčejné klíče. Musím říci, že některým z nás už tehdá, v listopadu 89, přišlo ono cinkání tak nějak komické, dětské a naivní. Přesto realita gangsterského vyplenění republiky, která v dalších letech nastala, předčila nejhorší sny i těch nejskalnějších pesimistů a cyniků.

Občané postupně zjišťují, že nejsou svobodnější. Ano, mohou si jezdit, vcelku kam chtějí (rozuměj do sobě rovných kolonií, do bývalé Mekky svobody, Spojených států, jsou i tak podrobováni lidskou důstojnost zcela poškozující lustraci), ale nemají na to peníze, ani čas. Pokud si přeci jen na tu vysněnou zahraniční dovolenou jednou za tři roky našetří, znovu sahají po paštikách přesto, že jsme v tuto chvíli podle Václava Klause a dalších měli být zhruba na úrovni Rakouska. Něco na tom bude, protože jezdíme do Německa a Rakouska, do jejich supermarketů, bezostyšně nakupovat. Mají tam dokonce i na naši poplivanou, pošlapanou a zdevalvovanou korunu českou, která dávno není krytá zlatem a kterou parta úplatných idiotů tvoří někde na noťasu u piva, či v bordelu, a které nasadili tak nízké kursy a hodnotu, aby nás západní šmelináři mohli vydrancovat ještě o něco snáz levněji, výrazně levnější a kvalitnější potraviny, než vozí třetiligové obchodní řetězce z Německa či Británie k nám. Bohužel, narozdíl od nás trojnásobné platy, za zpravidla o pěti menší úvazky.Ano, Rakušany jen těžko dokáže donutit zůstat v práci o tolik hodin déle, bez nároku na proplacení přesčasů, jako agenturního zaměstnance právě u nás v Česku.

Spoléhají na to, že se vás těmi svými kecy v masmédiích, která stejně jako za socialismu hrají již zase téměř totožnou kolovrátkovou písničku o zlém režimu tenkrát a hodném teď, jen v různých baleních, podařilo uspat. Tu písničku o zlém režimu, který byl, a tom dobrém, který ho vystřídal a nakonec lid zachránil a zbavil je všeho zlého, hrají a musí hrát vlastně masmédia písničku za kterékoli doby, za kteréhokoli autoritativního režimu, co svět světem, promiňte média médii stojí. Chtějí, abyste skutečně propadli iluzi, že jste svobodní. Za to jsou placení a díky tomuto žoldu mohou dál splácet své nákladné hypotéky. Jenže stále více lidí se začíná ze zlého snu probouzet a začíná vidět pravdu tak, jak je…

Někteří tiše pláčou, někteří zvracejí, jiní klejí s pomalu se zatínajícími pěstmi a malá část ještě teď jen nevěřícně kroutí hlavami.

I když si to většina lidí ještě odmítá připustit, ukazuje se, že komunisté měli v mnoha věcech pravdu. Mimo jiné v tom, že kapitál svou chamtivostí je přímým strůjcem dalších a dalších menších či větších válečných konfliktů… Stále více lidem pod vlivem současného politického, geopolitického a ekonomického dění však nezbývá, než otevřít oči. Malé partě západními kruhy podporovaných pravdoláskařů se pomocí několika „svobodných vysílaček“ podařilo dokonale obelhat téměř 15 milionů lidí v Československu a unést moc v této zemi do rukou amerických, německých a dalších západních koncernů a bank.

… studenou válku a konflikt západu proti východu nahradil po pádu bývalého post-sovětského impéria nový nepřítel, Arabové… k nim se později dostalo na terč vládnoucích elit i znovu Rusko, které se díky Putinovi vydalo jiným směrem, než mu západ naplánoval..

Dodnes přesně nikdo netuší, od koho vlastně vzali základní kapitál dnes nejbohatší lidé v našich zemích, Babiš, Kellner, Tykač, Dospiva, Haščák a další. Minimálně v rozjezdu svého podnikání se téměř všichni velkou částí své činnosti pohybovali ve stínové ekonomice, v pochybném světě úplatků, lobbistů, či bílých koňů.

Mafiánské skupiny za účasti předních politiků ovládly mediální podmínky a začaly jim diktovat svůj způsob reflexe reality výměnou za předvolební podporu jejich členů a programů. ODS, ČSSD, TOP09, Zelení, VV, Babiš.. všechny strany využily tohoto mediálního tunelu na voliče jako rychlovýtah k moci a k ovládnutí biliónů korun kupodivu zbylých po komunistickém hospodaření. Současné politické špičky již po sobě nezanechávají zhola nic, pouze prázdné sejfy a dluhy, které již nikdo nikdy nezaplatí.

Biliónové majetky patřící dříve všemu československého lidu, vytvořené nejen po roce 1945, ale také dávno před ním, tak během pouhých 10-20 let definitivně zmizely v kapsách několika stovek, maximálně tisícovek lidí, kteří se nebáli při největším přerozdělení majetku za poslední dvě století krást a podvádět, část z nich i zabíjet.

Češi dostávají ránu za ranou. Část z těch aktivnějších a svobodnějších lidí podnikla ekonomickou emigraci. Je to stejná, nebo možná dokonce ještě větší vlna uprchlíků, jako po sovětské invazi. Ostatní volí mezi každodenním protektorátním otroctvím, nebo životem a pravděpodobně i smrtí v naprosté bídě a utrpení.

Čeští pracovníci se otravují a ničí navzájem. Jeden pracuje u mobilního operátora, který nadnesenými tarify, dva až třikrát vyššími jak v ostatních zemích na západ od nás, dělá druhým vítr v peněžence, a elektromagnetickou radiací pomalu zabíjí mozky všech lidí. Druhý peče chleba či vyrábí kuře v korporaci, která do něj kromě éček sype také chemikálie, které samy o sobě způsobují rozpad jater a mozku. Třetí pracuje v bance, která svými úroky drtí hypotékaře i další dlužníky a po tisících je hází do chřtánů exekutorů, v této době je takových Čechů téměř milión. A jim, kromě zoufalého řešení ukončení svého života, nezbývá nic jiného, než do smrti polykat prášky, které jim umožní zapomenout na svět, který je takový, jaký je a utlumí jejich emoce a smutek.. pro tuto variantu se již rozhodlo hodně téměř 3 milióny Čechů.

Až masmédia a politici spustí v těchto dnech a přímo 17. listopadu svůj veletok oslavných hoven, je na čase, abychom se zastavili, povstali a aspoň minutu piety a smutku věnovali za nás všechny, kteří se nechali velkým sametovým převratem obelhat, a co hůř, nechávají se každý další den obelhávat dál…

Přihlásit se k akci Den národního smutku, 17. listopad 2014, se můžete na facebooku.