JAK ROZEZNAT INTUICI A KDY SE ŘÍDIT ROZUMEM

Mnoho lidí, když se začne zajímat o duchovno, nabyde často rychle dojmu, že jejich intuice se katapultovala do výšin a že každá jejich myšlenka je v podstatě vize týkající se něčeho významného.

Také často hledají ve všem znamení a poselství shora, za každým spadlým listem a odrazem světla v okně se skrývá anděl, který jim chce něco důležitého zvěstovat. Setkají-li se s novým člověkem, mají tendenci přikládat každé sympatii nebo antipatii hluboký karmický význam a jsou schopni celé hodiny rozebírat své sny, které často mohou být jen nesmyslnou směsicí dojmů z předchozího dne. Nechci, aby tohle vyznělo jako kritika, neboť každý jsme si touto fází do určité míry prošli. Někdo ji prošel rychleji, někdo v ní setrvá i několik let. Jakmile ale člověk opět vystřízliví, začne si klást otázku, jak může opravdu rozpoznat, kdy k němu promlouvá intuice a kdy ne? Netvrdím, že na to mám obecný návod, ale rád bych se s vámi podělil o své vlastní zkušenosti a přístupy, které se mi během let osvědčily. 10410290_848231125216598_4559187060070707371_n

Osudové události

Podstatné události našeho života přicházejí bez avíza, rychle a nečekaně a my nemáme vůbec čas ani prostor nad nimi přemýšlet. Jsme vrženi do prudké řeky a jediné, co nám zbývá, je plavat a neohlížet se. Nemáme možnost řešit pro a proti, analyzovat situaci nebo celou záležitost v klidu promeditovat. Pokud je přece jen potřeba nějaké naše rozhodnutí, náš rozum jakoby se vypařil a my cítíme jen silný jednoznačný pocit, co musíme říct nebo udělat. Na pochybnosti není čas nebo prostor, a pokud ano, pak nejsme schopni racionálního uvažování, a jediné, co nás vede určitým směrem, je silný instinkt, který nejde ignorovat. Tento instinkt nebo intuice převezme dočasně vládu nad naším jednáním a my máme pocit, že prožíváme něco jakoby ve snu, vidíme se a slyšíme, a přesto se vůbec nemusíme snažit, něco nás vede, řídí, jedná za nás. Jakmile překonáme tento důležitý mezník a dostaneme se za něj, vrátí se nám najednou zpět naše staré vnímání a uvažování a my si teprve údivem začneme uvědomovat, co se právě stalo. Až s odstupem času většinou pochopíme, jak důležitá byla konkrétní událost. Proto není třeba se bát. Jestli je potřeba učinit správná rozhodnutí a správné kroky v klíčových momentech života, můžeme zůstat naprosto klidní, neboť naše vyšší já, které disponuje neomezenou silou a moudrostí, se vždy postará o to, aby nás navedlo správným směrem. Tento druh intuice není potřeba procvičovat nebo posilovat, neboť je silnější než náš rozum a ego a postará se vždy o správný průběh.

Intuice versus rozum

Zatímco v případě osudových událostí většinou nemusíme uplaťnovat svoji vůli a celý proces je z velké části proveden za nás, v situacích intuice-versus-rozum už máme otěže plně ve svých rukou a je zcela na nás, jak se rozhodneme. V této situaci k nám jasně promlouvá intuice skrze naše pocity, které často pociťujeme silně i po těle, např. v břiše, u srdce atd. Člověk, který zná intuici a duchovní souvilosti, většinou uposlechne volání intuice a rozhodne se poměrně snadno. Ovšem samotné rozhodování je málokdy snadné, protože rozum mluví často zcela proti tomu, co říká intuice. Tento druh intuice se dá trénovat a posilovat, aby ho člověk cítil jasněji a zřetelněji. Jde tu o to, že intuice vidí mnohem dál než rozum a nabádá nás k správnému rozhodnutí, které se jako správné může ukázat až za delší dobu. Aby zde mohl člověk intuici poslechnout, musí mít i velkou dávku odvahy, protože ze začátku může vypadat jako blázen nebo někdo, kdo jedná velmi iracionálně. Pokud jsou ovšem jeho pocity silné a jednoznačné, měl bych jich vždy usposlechnout před rozumem. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych takového rozhodnutí litoval, zatímco jsem několikrát hořce litoval rozhodnutí učiněné proti svým pocitům. A jak tento druh intuice trénovat? Každý si časem najde svůj vlastní postup, ale není třeba hledat něco mystického nebo složitého. Jednoduše si všímejte svých pocitů a respektujte je. Intuitivní pocit má většinou stejnou příchuť, takže jakmile ho člověk zažije alespoň jednou, je schopen ho příště znovu rozpoznat. Pokud váháte, jestli to, co cítíte, je produkt rozumu nebo intuice, pamatujte, že intuice přichází vždy dřív než rozum! To znamená, že pokud pocity začaly přicházet až během racionální analýzy, nejedná se většinou o intuici, ale o pocity vyvovalé rozumem. Jako příklad si představte situaci, kdy vám kolega naprosto v klidu řekne „Šéf s tebou chce mluvit“ a vy okamžitě ucítíte, jak se vám sevřel žaludek. Ve skutečnosti se začal svírat pár nanosekund před tím, že váš kolega vůbec otevřel pusu. Myšlenky začaly přicházet až po jeho větě a ať už byly jakékoliv, váš pocit už vám jasně řekl, že setkání s šéfem bude nepříjemné, aniž byste dokázali v tu chvíli odhadnout nebo domyslet proč. To je intuice! Samozřejmě se při rozvíjení intuice neubráníte chyb a přešlapů, ale právě díky nim se naučíte svoji intuici lépe rozpoznat a důvěřovat ji. Chyby jsou tedy ze začátku vítány, protože jsou nejlepším učitelem.

Znamení – intuice na druhý pokus

Předchozí druh intuice je stále ještě ten příjemný a jednodušší, protože naše pocity jsou silně znatelné a my musíme překonat jen strach z toho, že naše rozhodnutí bude učiněno v rozporu s rozumem. Co ale dělat, když intuici necítíme/neslyšíme. Máme před sebou důležité rozhodnutí, ale intuice mlčí a rozum tápe. Co teď? V takovém případě je dobré požádat o vedení. V duchu či nahlas vyslovit krátkou modlitbu, aby nám bylo ukázáno, jakou cestou se máme vydat. Jakmile poprosíme, je třeba nechat to plynout. Musíme mít důvěru, že vyšší moc nám pomůže, ale musíme jí dát prostor. Pokud 10 sekund po vyslovení modlitby už koukáme doprava doleva a hledáme indície, stoprocentně se k ničemu nedobereme. Je potřeba mít víru a modlitbu pustit do větru jako holubici v naději, že se k nám opět vrátí a tentokrát s odpovědí. Pokud to dokážeme, odpověď přijde. A může přijít jakkoliv, takže je zbytečné (a škodlivé) předem spekulovat o tom, jakou formou ji dostaneme. Může to být písnička v rádiu, nápis na billboardu, slova vyřčená kolemjdoucím a na první pohled adresovaná někomu úplně jinému, jasný sen, tarotová karta, vůně, obraz atd atd. Je nekonečně mnoho možností, jakým k nám odpověď může přijít. Jedno je však jisté: v momentě, když takové znamení přijde, ještě dříve než se nad ním máme čas zamyslet, hluboko uvnitř víme, že je pro nás a víme PŘESNĚ, co nám chce říct. Ve chvíli, kdy toto znamení přijde, ho nečekáme, tzn. že nesedíme soustředěne s očima k nebi a v polotranzu nečekáme na zjevení. Znamení přijde ve chvíli, kde je naše mysl zaměstnaná něčím úplně jiným a právě tento aspekt překvapení zajistí, že přinášené poselství ucítíme dřív, než se stačí spustit myšlenky na toto téma. Pokud se ale stane něco, nad čím musíme nejdřív přemýšlet, abychom v tom nějaké znamení objevili, můžeme si být jisti, že se o znamení nejedná! To samé platí o znameních, která jsou nejasná. O opravdovém znamení jsme vždy hned přesvědčeni, a pokud ne, pak jsme ho ještě nedostali. A ještě jedna věc – je jedno, pokud máme pocit, že nám znamení předává anděl, podvědomí, Bůh, vesmír nebo pradědeček z astrální sféry; abychom si mohli být jisti, že je to znamení opravdové, musí přijít výše uvedeným způsobem.

Když intuice mlčí

Samozřejmě v životě každého přichází i chvíle, kdy intuice mlčí jako hrob a znamení ne a ne se objevit. Většina lidí začne v tu chvíli pochybovat a mít strach z toho, že udělali něco špatně, že něco nepochopili nebo promeškali. Doba, kdy se musíme rozhodnout, se nezadržitelně blíží a my začínáme cítit panický strach z toho, že žádná rada od nikud nepřijde. Proč se to děje? A jak v tu chvíli jednat? Moje životní zkušenost mě naučila jednu věc, a sice že pokud vnitřní hlas utichl a nikde se neobjevuje ani náznak toho, co dělat, je potřeba vzít rozum do hrsti a udělat rozhodnutí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Buď se rozhodneme na základě své inteligence podpořené předchozími zkušenostmi, anebo, pokud v dané oblasti nemáme žádné zkušenosti a náš rozumí nedokáže určit jestli doprava nebo doleva, tak si třeba hodíme korunou. Vlastně je to jedno. Jestliže necítíme žádný intuitivní impulz, ani hned, ani za nějakou dobu, vyzývá nás život, abychom se prostě nějak rozhodli a hotovo. Musíme si uvědomit, že boží hlas promlouvající k nám skrze intuici a pocity je určitou pomocí, která ovšem nepřichází automaticky a vždy. Zaplaťpánbůh! Dokážete si představit člověka, kterému by jeho intuice fungovala do takové míry, že by ho vedla naprosto ve všech otázkách jeho všedního života, řekněme v kuse třeba 20 let? Co by se s takovým člověkem stalo, kdyby ho jednou na chvíli opustila? Byl by naprosto nepoužitelný, nedokázal by se rozhodnout vůbec o ničem. Božská Inteligence z nás nechce mít poslušné závislé ovečky, které se bez božího znamení ani neuprdnou, ale zralé rozhodné jedince, kteří si umí poradit v každé situaci a kteří se hlavně dokáží spoléhat sami na sebe a vlastní schopnosti! Člověk, který by všechna rozhodnutí dělal na základě vyššího vnuknutí, by vůbec nebyl schopen nést odpovědnost za své vlastní činy. Při jakémkoliv selhání by vyčítavě ukázal prstem k nebesům a řekl „to oni, to oni mě k tomu navedli!“. Musíme se smířit s tím, že v některých záležitostech a dobách máme dar božího vedení, pokud jsme schopni mu naslouchat, a v jiných jsme ponecháni bez něj, abychom rozvíjeli svou osobnost a samostatnost. Neznamená to, že jsme udělali něco špatně a Vyšší moc nás trestá, ale naopak! Je to jako když moudrý rodič někdy radí svému dítěti, aby si zbytečně neublížilo, a někdy ho prostě musí nechat, aby udělalo svá vlastní rozhodnutí, neslo za ně následky a poučilo se ze svých chyb i za tu cenu, že si natluče. Bez tohoto aspektu života bychom se nikdy neposunuli, byli bychom loutkami bez vlastní vůle a odpovědnosti.

Existují rozcestí, na které prostě musíme přijít dvakrát. Jednou, když se vydáme doleva a selžeme, a po druhé, když se vydáme doprava a uspějeme. Ale nikdy bychom na této cestě nemohli uspět, kdybychom před tím alespoň jednou neselhali. Proto ať napravo nebo nalevo, vyjde to úplně nastejno. Jednoduše tam, kam půjdeme napoprvé, nasbíráme zkušenosti, které budeme potřebovat, až vyjdeme napodruhé. Špatná volba neexistuje. To se nám jen tak jeví, dokud se na celou věc nepodíváme s velkým odstupem času. Pak v sobě naplno prožijeme toto hluboké a uklidňující vědomí, že každé rozhodnutí je vlastně správné, protože odpovídá našemu stupni vývoje a vždy a bez výjimky vede k vyššímu stupni. To, že někdo jde tou samou cestou pětkrát a ani jednou se z ní nepoučí, je zase trošku jiné téma, ale tak jako tak, na konci do sebe všechno zapadne a člověk pochopí, že pro něj ani jeden krok nebyl zbytečný k tomu, aby se dostal tam, kde je.

Někdy se stává, že hluchá období trvají i několik let. Odnikud nepřichází pomoc ani rada a my tápeme. Znovu je třeba v těchto dobách držet se zdravého rozumu a dělat vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jakmile obstojíme v této zkoušce, božský hlas intuice a vedení se opět objeví a bude ještě silnější a jasnější než kdykoliv předtím. Naše víra ve vyšší dobro a smysl života by neměla žádnou hodnotu a kvalitu, pokud by nebyla čas od času prověřena.

Intuice je neomylná, my ale nejsme

Čím déle se člověk aktivně věnuje duchovní práci, tím silnější je jeho intuice a jasnocit. I tak se ale musí mít na pozoru a kriticky zkoumat vše, co k němu přichází. Naše mysl je totiž velmi rafinovaná a ráda nám podsouvá věci, po kterých tajně toužíme, s falešnou nálepkou vyšší vůle. Lidem se může často zdát, že k nim v meditacích či snech promlouvají vyšší bytosti a předávají jim svá poselství či mise. Může to být pravda, ale většinou není. Zpravidla je to práce našeho ega, které chce, abychom uvěřili, že jsme něco víc, že jsme obdaření schopnostmi a vyšším posláním., že dostaneme „silný intuitivní pocit“, že jsme narazili na svou spřízněnou duši z minulých životů, přičemž pravda je jen taková, že se cítíme k takovému člověku silně sexuálně přitahováni, ale nechceme si to přiznat. Nebo dostaneme „poselství“, ve kterém je nám kladeno za úkol napsat knihu, která pomůže tisícům lidem, přičemž skutečná pohnutka je naše skrytá touha po slávě a penězích. Anebo nesnášíme svého souseda, „protože nás zabil v minulém životě“ a přitom se jen snažíme šikovně zaobalit fakt, že na něj žárlíme a závidíme mu. Pozor na takováto „inuitivní“ sdělení! Samozřejmě, častokrát se skutečně může jednat o hlubší duchovní význam, ale tak či tak, měli bychom věnovat pozornost vždy jen těm věcem, které můžeme nějak prakticky upotřebit, které jsou opravdu aktuální a které slouží něčemu dobrému. Zbytkem je zbytečné se zabývat. Navíc pokud je pro nás nějaké „poselství“ opravdu důležité, vyhodíme-li ho dveřmi, vrátí se k nám oknem, tzn. bude se k nám tak dlouho vracet a bít nás do očí, než ho nezačneme brát vážně. Proto je opět zcela zbytečné se bát, že něco promeškáme, pokud nebudeme věnovat plnou pozornost všemu, co nás napadne.

Dobrá intuice a jasnocit by neměly být nikdy vaším cílem, nýbrž vedlejším produktem duchovní práce. Pokud se v člověku takové schopnosti rozvinou, měl by je používat především k tomu, aby nezištně pomáhal ostatním. Kdo si na intuici založí živnost, může si být jistý tím, že dřív nebo později se jeho schopnosti zakalí nebo zcela zmizí. To je nehezká pravda, kterou nechce většina médií a věštců slyšet.

A na závěr ještě jedna důležitá věc. Ať už k nám přichází intuitivní poselství z našeho vlastního nitra anebo zvenku, nikdy nás nenabádá k něčemu, co je proti našemu přesvědčení! Každé opravdové intuitivní poselství silně rezonuje s naším nejniternějším jádrem, i kdyby na povrchu panoval strach a nervozita.