Kdyby kdyby kdyby. Aneb jeden čin je více než tisíc myšlenek…
DOTAZ: Jak překonat svůj strach?
Strach jen přijmi.
Jako by to byl tvůj přítel a učitel.
Přijmi ho jako svou součást.
Jako součást prostoru vědomí.
A spolu s ním, i tu část, která žije ve strachu a programuje tvou mysl různými přesvědčeními a myšlenkami.
To, v tobě, co je neměnné a stabilní (vědomí), nemá potřebu hledat návod, jak překročit svůj strach.
Nehledá řešení, jak strach nemít.
Neanalyzuje, kdy strach vznikl, proč je tu, co chce.
Nechce přeskočit prožívání, zbavit se ho, zabít ho.
To jen mysl, která tě v tu chvíli začne zaměstnávat hledáním, analýzou a učiní z tebe věčně hledající osobu.
To stabilní a neměnné v tobě, dokáže setrvat v jednom prostoru s čímkoli, tedy i se strachem.
Nepojmenuje ho STRACHem.
Protože, cokoli je pojmenováno, není (i je – cokoli je – tedy i myšlenka ho obsahuje) vědomí.
Mysl tomu dává jméno.
Nemá potřebu ani přijímat strach, to jen schází slovo, kterým by se dalo přiblížit čisté bytí v prostoru, ale nazveme ho BUĎ.
Buď se strachem.
Buď s tou částí, která programuje strach.
Ale nepřipoutávej se k ní a neidentifikuj se s ní.
Předtím bys řekl : To jsem já, kdo má strach a začal bys vyjmenovávat všechny programy, které tato připoutanost, provází.
Namísto toho, můžeš říct, toto je mou součástí.
Ale musí tu být také něco, co si je vědomo té části, co si je vědomo strachu, něco co ji pozoruje v otevřeném prostoru.
Stačí tedy si být vědom strachu, vědom části, která zůstávala připoutaná k strachu, a která analýzou a řešením chrání sama sebe.
A když nejsi připoután k té části, k těm programům, k jejímu strachu, pak ani není co překonávat.
Co bys taky překonával, když k tomu nejsi připoután?
Když ti na tom nijak nezáleží?
a teď čistě prakticky…
Do mého prostoru přichází myšlenky strachu.
Připoutaností k nim (začnu-li jim věřit) se spouští i emoční reakce a tím pádem hned v závěsu reakce tělesná (tlak na hrudi, pot…. cokoli – u každého jinak…). Pokud je reakce spuštěna a stává se to zas a znovu, neboť opakování je matka moudrosti, pak se jen zastav, dýchej a otevři se jako nekonečný prostor pro všechno, co se děje.
Nic nehledej, nepřekonávej, jen s tím zůstaň.
Bez připoutání tento myšlenkový stav velmi rychle odezní.
Fyzicky se uleví – lupne to 
🙂 I kdyby to bylo fyzicky gradující a hodně nepříjemné, nic si o tom nemysli, jen s tím buď, pozvi to gradující nepříjemno, dovol mu ať je jakékoli, klidně ještě nepříjemnější. Není žádný rozdíl mezi příjemným a nepříjemným, se vším můžeš zůstat, aniž bys k tomu zaujímal jakýkoli postoj.
Tak jako tak všechno to, co se odehrává, zase odezní, když to u sebe nijak nedržíš a nejsi k tomu připoután.
A co když to neodchází?
Pak jsi jen přistižen u toho, že ses opět IDENTIFIKOVAL, nebo připoutal a věříš tomu…
Pozoruješ SEBE (osobnost, která posuzuje sebe sama)…ale přitom si nejsi vědom sebe (skutečné já).
Nejsi tady a teď.
Pusť se programující části a uvidíš…
Shumavan
Súvisiace články
