Hranice odpuštění a vzteku

Trpělivost je dobrá pro aplikaci na novou nebo starou zlobu, pomáhá v uzdravovacím procesu. Učí nás toleranci vůči každé lidské bytosti, každému tvoru a vůči každé emoci. Vyrovnané zhodnocení emoce je činem respektu vůči sobě samému. I surové a nečisté emoce mohou být chápány jako forma světla, praskající a vybuchující energií. Světlo vzteku můžeme využít pozitivním způsobem k tomu, abychom nahlédli do míst, kam nemůžeme obvykle vidět. Náš vztek se může stát naším učitelem, něčím, čeho se jen tak nezbavujeme, ale naopak co budeme vnitřně hodnotit a potom tomu dáme tvar, jehož výsledkem je buď užitek, nebo jej necháme proměnit v prach. 

Vztek je materiál, čekající na naše transformační úsilí; stoupá, klesá, mizí a je uvolňován jako nová, tvůrčí energie. Na druhé straně netransformovaný vztek zamezuje přístup ke kolektivnímu nevědomí a vede nás k tendenci tvořit stejnou věc znovu a znovu a nepřináší nic nového. Vztek je třeba vyzvat, aby si s námi sedl, pohovořil a dal si šálek čaje, abychom mohli zjistit, co ho k nám přivedlo. Pak povoláme své nejmoudřejší Já (vnitřního léčitele), který vidí za oblast rozčíleného a popuzeného ega, a který vymyslí cestu nejlepšího postupu.

Osoba, která v sobě nese trauma, je citlivá na další zranění a zapojí veškeré obranné schopnosti, aby se jim vyhnula. Velké ztráty síly, které znamenají ztrátu jistoty, že stojíme za to, aby se o nás pečovalo a abychom byli respektováni, způsobují lítostné a zlostné dětské přísahy, že jakmile vyrosteme, již nikdy nedovolíme, aby nám bylo opět takto ubližováno. Byla-li navíc žena vychovávána tak, aby neměla tak pozitivní očekávání jako ostatní členové rodiny, byla-li silně omezována její svobodná vůle, způsoby, mluva, pravděpodobně se její zloba vystupňuje u problémů, při tónu hlasu, nad posuňky, slovy a jinými smyslovými provokacemi, které jí připomínají původní události. Budeme-li v klidu, může dojít k poučení, mohou přijít ke slovu tvůrčí řešení; ale pokud je uvnitř nebo venku ohnivá bouře, bude spalovat a zanechávat za sebou jenom popel. Nastává doba intenzivního učení, setrvání v úkolu je zapotřebí úsilí a pevná vůle a konfrontace s konečnou moudrostí, a transformace ublížení a negativních a uražených aspektů vzteku.

Je třeba se vzdát svých iluzí (představy, která není skutečná; záležitost, která je v rozporu s hlubším pochopením sebe sama a světa). Zvednout závoje iluze činí člověka natolik silným, aby toleroval samotný život; aby chápal sledy událostí, lidí a věcí; aby se naučil nebrat první dojem tak smrtelně vážně. Hledáme-li svoji pravdu, chceme se zbavit svých iluzí. Jsme-li schopni skrz tyto iluze vidět, jsme také schopni objevit skrytou stránku vzteku. Svých iluzí se zbavíme, nebojíme-li se poznat ten aspekt své povahy, který je skutečně divoký; moudrého rádce, vztek, trpělivost, podezřívání, opatrnost, tajnůstkářství, samotářství, vynalézavost.

Žena, která se vyrovnala se vztekem, se vrací do života s novým smyslem, novým poznáním, že může svůj život prožívat dokonaleji. Přesto jednoho dne přijde pohled, slovo, tón hlasu, pocit, že je člověk manipulován, nedoceněn nebo cokoliv jiného. Potom ten pozůstatek bolesti opět vzplane. V duši budou stále elementy, které nemohou být nikdy odstraněny. Žena, kterou zasáhla bolest, se stáhne do ústraní, nejprve vyřeší ten starý případ, potom ten současný, rozhodne o své pozici, načechrá si ofinu, nastraží uši a znovu vykročí, aby důstojně pokračovala v činech.

Jsou chvíle, kdy je nutné uvolnit vztek, jež otřese nebesy, kdy je třeba vypustit veškerý oheň, jež člověk má. Ten oheň bývá odpovědí na vážný útok proti duši. Je to krok k vykonání něčeho zakázaného a nepovolného za účelem osvobození života.

Roztříštěná zloba nás vede být otevřené mnoha věcem. Je to však právě tato otevřenost, jež nechává hranice zranitelné, a tak jsme vystaveny duševnímu poranění. Nutí nás vyhledávat záminky pro hádky, používat svůj chlad jako anestetikum, hovořit sladkými slovy a přitom mít v úmyslu trestat. Svoji vlastní vůli vnucovat těm, kteří jsou na ní závislí, nebo jim může vyhrožovat skončením vztahu či náklonnosti. Nepochválí to, co si chválu zaslouží, nedá svou důvěru tomu, komu by měla, a vůbec jedná svými raněnými instinkty.

Mnohokrát se takto postižená žena rozhodne, že již taková nebude, že nebude puntičkářská, že bude hodnější a vstřícnější. To má cenu a je to často úleva pro ostatní lidi kolem, pokud se z ní nestane osoba dávající příliš mnoho (a ještě se začne cítit čím dál lépe a ztotožňovat se s vyrovnaností a prázdnotou svého života, a to tím, že se začne vyhýbat konfrontacím – což je dočasné). Žena se pak musí naučit poznat, kdy nechat vzteku volný průchod a kdy ne, kdy jednat jednoznačným a divokým způsobem, kdy je třeba hájit své území, kdy ji někdo pronásleduje a šikanuje. Dochází k tomu velmi zřídka, ale ta schopnost vyjádření vzteku je třeba mít ve svém repertoáru.

Žena má ve své instinktivní duši velkou sílu. Hněv je jeden z vrozených způsobů, jak začít tvořit a jak si udržet vyváženost a všechno to, co skutečně miluje a je jí drahé. Přijde čas, kdy je třeba ukázat své tesáky, projevit svou silnou schopnost bránit území, kdy je třeba říci: Již ani o krok dál a drž si klobouk, něco ti chci říct a takhle to již dál nebude. Mnoho žen má v sobě často znaveného, bitvou oslabeného vojáka, který o tom prostě již nechce slyšet, nechce o tom mluvit a nechce se tím zabývat. Toto místo (vyschlá oáza) ale čeká, aby nastal nějaký hřmot a třesení, aby došlo k něčemu, co by opět stvořilo život, a když se tak stane, člověk je osvobozen od příliš jednoduchého pravidla nikdy se nehněvat.

Pokud žena v životě zažije velký útlak, objeví se u ní dary, které jej kompenzují a ženu ochraňují. Uchová-li si žena při tom své vědomí, i když jí to stálo bolest, bude mít hluboký a duševní život a intenzivní sebedůvěru, a to bez ohledu na občasné výkyvy ega.

Žena v určitém věku buď zahořkne, nebo se vrátí ke své instinktivní povaze, a bude oživena a znovuzrozena a bude si chtít hrát. Než se ženy dožijí čtyřiceti let, tisíckrát zemřou. Šly tím či oním směrem a byly odříznuty. Měly naděje a sny, a ty byly též zničeny. Kdokoliv říká něco jiného, stále ještě spí. Pak je třeba pohlédnout na svůj život a označit, kde došlo k malým úmrtím, a kde došlo k velkým úmrtím.

Je třeba označit cesty, kterých nebylo využito, odříznuté stezky, přepadení, zrady a smrti. Kreslím malý kříž podél časové čáry u míst, která měla být oplakána. Kde jsou kříže? Kde jsou ta místa, která nesmí být zapomenuta, která musí být požehnána? Všechna mají význam v tom, že jsi je ve svém životě dnes vynesla na světlo. Musí být na ně pamatováno, ale zároveň musí být zapomenuta. Chce to čas. A trpělivost. Je to vědomá činnost, která polituje a vzdá čest osiřelým mrtvým tvé duše a konečně je ukládá k odpočinku. Buď na sebe laskavá a označ místa odpočinku, pro ty stránky sebe sama, které byly na cestě někam, ale nikdy cestu nedokončily. Jsou to místa úmrtí, to temné období, ale zároveň i mementem lásky tvého utrpení. Jsou transformační. Určité věci je třeba připevnit k zemi, aby za námi nechodily.

Popírání hněvu a bolesti nefunguje. Má-li žena poraněné instinkty, nerozpozná vetřelce, nevšimne si narušeného území a nezaznamená vlastní hněv, dokud na ni nezaútočí. Její nálada ji jakoby přepadne ze zálohy. Tato zpomalená reakce je výsledkem poraněného instinktu, jež nastala napomínáním děvčátek, aby si nevšímaly neshod, aby byly za každou cenu klidné, aby nevyrušovaly a aby vydržely bolest, dokud se vše neuklidní nebo dočasně nezmizí. Takové ženy příznačně nereagují na pocit hněvu, vzdávají se nebo mají opožděné reakce o týdny, měsíce či roky, kdy si potom vlastně uvědomí, co měly nebo mohly udělat či říct. Tyto ženy se pokouší být příliš hodné a nejednají ze své duše. Správná reakce s sebou nese vnitřní náhled a správné množství soucitu a síly spojené dohromady. Zraněný instinkt musí být dán do pořádku uplatňováním a posilováním pevných hranic reakcí. Zabývat se traumatem intenzivně po určitou dobu je k léčení velice důležité. Nakonec se však rána musí sešít a nechat zahojit do jizvy.

Léčení ženského vzteku je v procesu hledání a praxe a nikoli v jedné myšlence. Pokud žena použije všechno na svůj vztek, vše bude dobré. Dělej to, co ses naučila a krok za krokem prosazuj své poznání, tak dospěješ k vyrovnanosti: rozzlobeného zahrň laskavostí a dej mu čas k tomu, aby se se zlobou vyrovnal pomocí hledání a sebezkoumání.

Být uvězněn ve starém vzteku je být stále unavený, nosit v sobě silnou vrstvu cynismu ke zničení toho nadějného, něžného, slibného. Znamená to obávat se neúspěchu ještě předtím, než otevřeš ústa. Znamená to boj uvnitř, zda to projevíš navenek či nikoliv. Znamená to cítit se bezmocný. Z toho je však možná cesta úniku, a tím je odpuštění. Odpuštění má mnoho vrstev, mnoho období a je to celoživotní práce. Máš celý zbytek života pokračovat po malých částech. Máš v sobě léčitele, tudíž máš trpělivost to dotáhnout do konce. Při skutečném léčení musíme říct svoji pravdu, nejen hovořit o lítosti a bolesti, ale musíme říct, k jakému ublížení došlo, jaký hněv, jaký odpor a také jakou touhu po sebepotrestání či pomstě to v nás vyvolalo. Starý léčitel duše rozumí lidské povaze se všemi jejími chybami a odpouští na základě holé pravdy. Nedává pouze druhou šanci, ale dává jich mnoho.

Odpuštění znamená vzdát se – nechat to být; mít strpení – zdržet se trestání; zapomenout – vypustit to z paměti; odpustit – vzdát se dluhu. Vzdát se znamená začít nějaké to pletení, psaní, procházky k moři, něco se učit, dělat to, co tě posiluje a na čas odpoutá od problému. Problém minulého zranění bude ženu obtěžovat méně, ujistí-li poraněnou duši, že jí nyní dá hojivý balzám a vypořádá se s tím, kdo to zranění způsobil později. Mít strpení znamená dát té záležitosti odklad a sledovat, co to udělá. Mít strpení znamená mít trpělivost, obrnit se proti tomu poslechnout emoce. Můžeš se zdržet trestajících výroků a nepřátelského chování. Mít strpení znamená být velkomyslný, čímž se na věcech podílí z velké části i soucit.

Zapomenout znamená upustit od události, netrvat na tom, aby zůstávala v popředí, ale spíše ji vystěhovat ze scény, nechat ji ustoupit do pozadí. Znamená to odmítnout se na to rozvzpomínat a nechat určité věci v klidu, a tím začít žít v novém prostředí, vytvářet nový život a nové zkušenosti, nad kterými je třeba přemýšlet, a ne nad těmi starými. Odpustit znamená ustat v přechovávání odporu v sobě, což zahrnuje jak odpuštění dluhu, tak upuštění od pomsty, kterou jsme si předsevzali. Ty rozhodneš, o jakém dluhu nyní prohlásíš, že již nadále nemusí být splacen. Odpuštění je vrcholem vzdání se, strpení a zapomenutí. Neznamená to vzdát se své ochrany, ale svého chladu. Hlubokou formou odpuštění je přestat toho druhého pomíjet, což zahrnuje přestat ignorovat nebo se chovat vůči té osobě chladně, povýšeně nebo s přetvářkou. Pro duši je lepší časově určit limit a s lidmi, kteří mi způsobují potíže, se rozejít, než se chovat jako necitelný manekýn.

Odpuštění je tvůrčí čin. Můžeš odpustit, ale nedat více šancí, můžeš dát ještě několik šancí. Ty se rozhodni. Jak člověk pozná, zda odpustil? Máš tendenci cítit nad okolnostmi lítost, a ne vztek, máš tendenci osobu litovat, a ne se na ni zlobit. Zdá se, že již k tomu nemáš co říci. Chápeš utrpení, které přestupek zpočátku provázelo. Dáváš přednost zůstat již mimo to. Na nic nečekáš. Nic nechceš. Nemáš kolem kotníků přivázáno z té doby nic, co by tě stále přitahovalo. Jsi volná, můžeš odejít. Možná, že sice nebudeš od té doby navždy štěstím bez sebe, ale zcela určitě od tohoto dne pro tebe začíná nová pohádka. Byl jednou jeden…

Zdroj: Ženy, které běhaly s vlky – Clarissa Pinkola Estés

http://www.lightworker.cz/