Důvěra rozumu a důvěra srdce

My lidé jsme stvoření sociální, tedy žijící ve společnosti (ať už všelijaké), je vzájemná důvěra základem mezilidských vztahů. Bez důvěry se partnerský vztah mění v peklo, sousedský vztah je vyjádřen ostnatým drátem a vztah spolupracovníků vypadá jako striktně hierarchická pyramida, podřízená neustálé a vzájemné kontrole, jejímž symbolem jsou všudypřítomné monitorovací kamery.

Důvěra se ovšem nerodí přes noc. Vzniká pomalu a především tím, že se dodržuje to, co bylo slíbeno a dohodnuto. Potřebuje jistou kontinuitu jednání zúčastněných a jejich spolehlivost – tedy to, že do budoucna budou obě strany jednat předvídatelně a neměnit (alespoň ne příliš) své postoje a rozhodnutí. Jenomže co se bude dít, když se okolní svět mění tempem, který nám všem vyráží dech?

Nemluvím teď o důvěře ve stát, která je v současné době nejen v Česku na naprosto mizivé úrovni. Mluvím o tom, že v měnícím se prostředí dochází nutně i k stále rychlejším změnám nás samých a s nimi i našich pocitů, způsobu, jak vidíme jisté věci a závěrům, které z toho děláme. To, co jsme slíbili, nebo k čemu jsme se zavázali před jistým časem, už neplatí – přičemž zatímco dříve se pod „jistým časem“ rozumělo měsíce či roky, dnes už časový úsek, během kterého se něco důležitého radikálně změní, může obnášet hodiny.

Dalo by se hovořit o vpádu „ženského principu“ – tedy neustálé změny – do našeho života. Ale je snad důvěra spojena s mužským principem? To je ožehavá otázka a už vidím zástupy vědomých, „nových“ žen, kterak mě za tuto domněnku předhazují své Kálí. Dovolil bych si šalomounsky odpovědět: „Ano a ne“. Jsou totiž dva druhy důvěry. Důvěra rozumu a důvěra srdce.

Na předvídatelnosti je postavena pouze důvěra rozumu. Je to ta důvěra, o které se v časech reálného socialismu říkalo: Důvěřuj, ale prověřuj! Jistý druh „mužské“ důvěry – chlapi prominou. Jak víme, je čas mužským principem vnímán jako lineární odtikávání, jako korálky navlečené na jedné, více-méně rovné niti, táhnoucí se od narození ke smrti a poté (snad) k bohu. Staří Řekové nazývali tento typ času „Kronos“ – tedy čas, odměřující neúprosně náš život.

Důvěra rozumu počítá právě s touto jednou nití, s tím, že každá událost minulosti je jednou pro vždy navlečená a dá se v patřičné vzdálenosti od „teď“ dohledat. Tím je i událost budoucnosti logickým pokračováním minulých „korálků“ a důvěru v jakýkoliv „budoucí korálek“ (případně v obchodníka s korálky v nějakém bazaru) získáme tehdy, bude-li ležet v pokračování, tedy v kontinuitě řady minulých korálků.

„Ženský“ čas si prosím představte, jako kdybyste onu šňůrku s korálky přestřihli.Korálky se vysypou na mramorovou podlahu chrámu boha času, a s každým poskočením se ještě bude měnit jejich barva a tvar. Ano, vznikne chaos a jednotlivé korálky (události) už nebude možné smysluplně „zachytit“ v nějaké tabulce, grafu či mapě. Jejich význam a důležitost budou v plynoucím “Kronos”-čase variabilní. Tento způsob vnímání času je podstatně víc spojen s tím, co staří Řekové nazývali „Kairos“, tedy příznivý (či nepříznivý) okamžik. Jak každý muž ví, existuje v životě ženy pro jisté věci (například pro kritiku) velice nepříznivá doba a „chytrý“ muž ví, jak navodit okamžik příznivý, chce-li na ženě cosi poopravit.

Důvěra, která se vztahuje na hromadu skákajících a neustále se měnících korálků může být pouze důvěra v celek, v řízení MIMO nás, tedy důvěra v boha. Nebo lépe řečeno, v Bohyni. Důvěra v krásu okamžiku, nikoliv v logiku výpočtu. Je to důvěra srdce v moc lásky, která nás všechny čím dál tím intenzivněji proměňuje. A je to pouze tato důvěra, která nám v časech změn zbývá. Ať se vám (z)daří!

Krásný den se skákajícími korálky vám přeje Jan Bílý

Zdroj – http://janbily.blogspot.cz/

Tip od Eugeniky:

Osho – Důvěrnost – Osho mluví o potřebě být milovaný a přijímaný. Odhaluje, jak strach z intimity překáží skutečné lásce. Mluví o maskách, které nosíme, a o nutnosti strhnout je, pokud chceme skutečně žít. Rozlišuje mezi tím, když od nás důvěru někdo vyžaduje, a kdy v nás sama vzklíčí. Učí rovněž o důvěře v sebe sama, o schopnosti mít rád sám sebe, přijímat se a dokonce být v jistém smyslu sobecký. Pokud se totiž chceme důvěrně dělit o štěstí s někým jiným, musíme být sami šťastní, silní a soběstační.