Od bolesti k rozhodnutí růst
Strávila jsem velkou část svého života v duchovní komoře. Jsem ráda, že jsem nyní venku. Jako dcera duchovní léčitelky jsem vyrostla v netradiční domácnosti. Místo toho, aby jsme měli rodinného doktora, naše matka nás uzdravovala modlitbami a afirmacemi. Zázračná uzdravení, andělská zjevení a nádherné úkazy byly stálou součástí mého dětství.
Přesto všechno, když jsem šla do školy nebo na návštěvu ke kamarádům, rychle jsem se naučila, že není „bezpečné“ mluvit o našem rodinném stylu života. Děti se mi posmívaly, nevěřily mi nebo se mi vysmívaly, když jsem mluvila o svých duchovních názorech a praktikách. Tohle přesvědčení je víra v to, že jsme obětí okolních podmínek, nemocí a ostatních lidí.
Toto přesvědčení je víra v to, že musíte soupeřit, aby jste ve světě něčeho dosáhli, protože dobra není dostatek a vy nemůžete čekat. Toto přesvědčení je také víra v to, že lidé a Bůh jsou od sebe rozdělení.
Takže když jsem mluvila o způsobech vizualizace nebo duchovním uzdravování, nedostalo se mi vůbec žádného ohlasu. Ze začátku mi to nedávalo žádný smysl. Vlastně jsem si myslela, že se ostatní budou rádi učit o tom, jak používat jejich myšlenky k tvoření mírumilovnějších a harmoničtějších životů. Pak jsem ale zjistila, že tyto duchovní metody pro ně byly příliš výstřední natož, aby zvážili jejich používání.
Tehdy jsem se uzavřela do duchovní komory. Vůbec jsem se o tom nebavila a dokonce občas jen souhlasila s davem. Když lidé mluvili o tom jak je život „hrozný“ a „nespravedlivý“, tak jsem jen souhlasně přikyvovala. S takovým chováním mě rychle přijali a za chvíli jsem se stala docela oblíbenou. Po čase jsem začala vypouštět své duchovní přesvědčení z hlavy. Méně jsem o nich mluvila doma a postupně si osvojila materialistické myšlení světa. V komnatě jsem zůstávala do doby vážných zkušeností v dospělosti, které mi pomohli vzpomenout si na duchovní principy a přesvědčení z mého dětství. (Mluvím o tom i v mé knize The Lightworker’s Way). V té době jsem byla úspěšný psychoterapeut. Nicméně jsem během mých sezení mluvila o duchovnu jen zřídka kvůli zbytkům strachu z mého dětství, že by ostatní mohli odmítnout mé názory.
Přesto mi duchovní svět ujasnil, že je pro mě důležité učit o duchovnu při mém léčení a také v mých knihách a seminářích.
Byla jsem vystrašená. Na jednu stranu jsem velmi chtěla učit o duchovnu a principech duchovního léčení v mé soukromé ordinaci. Ale na druhou stranu jsem měla strach riskovat, ztratila bych všechno: svůj příjem, pověst, přátelé a mou rodinu.
Po dlouhých rozhovorech s Bohem, anděly a některými nanebevzatými mistry, jsem konečně vykročila ze své duchovní komory. Ze začátku tápala po špičkách. Například jsem mluvila o Bohu jen když jsem rozdávala pozvánky, nebo jsem učila klienty základní principy zhmotňování nebo duchovního léčení. Objevila jsem, že lidé má slova brali pozitivně a ptali se mě na více detailů o mých názorech a zkušenostech.
Během pár let jsem byla z komnaty úplně venku. Pocit svobody a nenutnosti dávat si pozor co říkám byl nádherný.
Nyní , když se mě řidič taxi zeptá jaké mám povolání, otevřeně odpovídám, že píši knihy o andělech a klidně diskutuji o principech zhmotňování s prodavačem v obchodě nebo bankovním úředníkem. Samozřejmě dávám pozor, jak daleko mohou v takovém rozhovoru zajít. Také neustále žádám o Božské vedení v tom, co říkám, komu a kdy. Zjistila jsem, že téměř každý je schopný mluvit o duchovnu. Pravděpodobně proto, že poznají, že nemám potřebu jim nutit svůj způsob myšlení. Koneckonců nejsem žádný kazatel. Jsem pracovník světla, jehož touhou je šířit lásku a světlo napříč světem. Ale ne tak, že budu striktně udávat duchovní principy, ale vytvářením milujícího a mírumilovného přírodního sebe sama.
Na mých cestách mluvím s lidmi, kteří jsou stále v duchovní komoře. Chtějí mluvit otevřeně o duchovnu, ale bojí se společenské odezvy. Myslím, že můžeme používat klidné šíření lásky a světla, tak zajisté obdržíme pozitivní ohlas. Samozřejmě ale nejdůležitější část učení duchovna je to, že se musíme ujistit, že „činíme tak, jak učíme“. Pokud mluvíte o míru, ujistěte se, že jste sami naladěni v míru.
Také můžeme dělat zábavné věci jako třeba nosit andělské sponky a šperky nebo doplňky s duchovní tématikou. Můžeme s sebou nosit duchovní knihu jako téma k hovoru. Můžeme vylepšit náš rozhovor duchovně orientovanými slovy a odvážně řečenými větami, které jsou pozitivní a plné světla.
Jsme dětmi Stvořitele, který nepřetržitě vysílá zprávy lásky. Náš Stv
ořitel netřídí svá poselství kvůli strachu, že by někdo nemusel být připraven je slyšet, nebo kvůli politickým obavám. Bůh jednoduše posílá zprávy s vědomím, že kdokoliv je potřebuje, ten je obdrží. Není divu, že naše přírodní potřeba je dělat to samé?
Když opustíme duchovní komoru, nikdy nevíme, kolik lidských životů můžeme pozitivně ovlivnit. Naše pohotová poznámka o andělech, Božském pořádku nebo zhmotňování mohou poslat člověka na duchovní cestu, která změní jeho život. Pokud není každý připraven „slyšet“ duchovní pravdu, pak nás ten člověk jednoduše neuslyší. Tak či onak jsme přišli z jednoho místa, kde mluvíme pravdu přímo z našich srdcí.
A to je ta největší svoboda, kterou můžeme poznat.
Z webových stránek Doreen Virtue, Ph.D. pro vás přeložil Allaniel
www.angeltherapy.com
http://cestaklasce.webnode.cz/
Súvisiace články
