Co neroste, zemře

Příliš mnoho Země se zase připomíná přes stagnaci, neochotu ke změně a ztrátě přežitého. Co neroste, zemře. Jedno z nějtěžších období prožíváš, když najednou všechno umírá a ty si možná ještě naplno neuvědomuješ, jak silně přitom rosteš. Je to těžké období, které většinou zakončíš rovnovážným stavem.

V tomto roce jsem si uvědomila hodně věcí, když to mám nějak přiblížit, nebyl to lehký rok, ryla jsem rypáčkem v Zemi, někdy to bylo metr pod Zemí. Bylo to období velkých ztrát, tvrdé reality, hodně lidí mě v té chvíli opustilo. Dokud lítáš, je jim příjemné lítat s tebou, když jsi na Zami, zůstanou jen ti skuteční, ve vztahu k tobě opravdoví a věrní. To mě ostatně Země během roku naučila, opravdovosti, skutečnosti a věrnosti. Nejsou lepší než ti neskuteční a nevěrní, naopak, kdyby takoví lidé v mém životě nebyli, nemohla bych si prožít a uvědomit pravý opak. Proto je tak důležité nic neupřednostňovat před tím druhým. Jedině tak vzniká dualita a nerovnováha. Tím, že stále něco upřednostňujeme před tím druhým. Znám hodně lidí, co jsou opravdově radostní a jsou to ti, kteří umí být opravdově i smutní. Jen jen jedna poloha, neexistuje. Cokoli dalšího je kýč a ani na kýči není nic závadného. Časem se to projeví, nikdo tomu neuvěří. Když je vám smutno, prostě to ukažte, nemá smysl, jít se pročistit, aby jste si smutek odbyli co nejdříve, nejdřív ho prožijte a odložte ho až v okamžiku, kdy pocítíte, že chcete a jste připraveni jít dál. Mnoho lidí chce odložit něco, co jim ještě slouží, díky čemuž ještě rostou a diví se, že to v ten okamžik nejde. Že je to křeč a je to tlak.

To jsou přesně ty situace, kdy „čistíte“ všechno, co vám „vadí“, ono to samozřejmě ustane, protože v ten moment pročistíte emoce, které jsou proměnlivá veličina (jak přijdou, tak odejdou a zase se vrátí), ale tím vlastně odkládáte něco, co je tu pro vás, jako prostředek růstu. Co je třeba prožít od počátku do konce. Prostředek růstu je něco, díky čemuž si uvědomujete lásku k sobě, což je jeden z hlavních životních úkolů tady na Zemi. Nejde tedy odložit něco, díky čemuž se učím. Lze odložit jen to, co jsem si prožil a co je připraveno odejít. A vy jste jediní, kteří ví, kdy je ten správný čas.

V posledním roce mi zemřel milovaný pes, dozvěděla jsem se to ve chvíli, kdy jsem vedla skupinovou terapii. Dovolila jsem si být smutná. Svůj smutek si ráda prožívám o samotě. Zároveň jsem vnímala svou zodpovědnost. Byl krásný den a tak jsem všem dala rozchod a požádala je o to, aby si udělali volný program. Všichni mi tu možnost dali, a já si v té chvíli uvědomila o něco víc, že jsem jen člověk a že si teď musím dát velkou pauzu od všeho a všech. Věděla jsem, že je něco špatně a že už nemůžu dělat svou práci, tak jako doposud. Byla to od té doby moje poslední akce.

Protože jsem ještě potřebovala pár lekcí a porušovala jsem svou velkou a důležitou potřebu prožít si to o samotě, začalo mi okolí okamžitě ukazovat, že dokud nebudu trvat na svém a nenaučím se mít sebe na prvním místě, budou se ke mě chovat „sobecky“ a házet na mě veškerou zodpovědnost. Z mého táty se stal na chvíli bezdomovec a očekával, že ho z toho vytáhnu. Muselo k tomu dojít, protože když jsi pořád metr nad Zemí, nedochází ti, co se děje tam dole, kde se žije normální život. Lhal mi a když jsem šla do otevřené konfrontace, tak mě začal obviňovat z toho, že se k němu chovám „sobecky“, když odmítám převzít za jeho pracovní nečinnost zodpovědnost. Hádáte správně, musela jsem si vyřešit pocit viny. Hodnou holku ve mě, která je pořád tak zodpovědná vůči celému světu a svět to ode mě taky očekával, která to nikdy nenechá dojít tak daleko, aby přišla chyba, která raději upřednostní ostatní před potřebou být sama. Pak jako třešnička na dortu přišla šikana mého syna ve škole, to mě naučilo asertivnímu a aktivnímu jednání, tomu jak to mám v komunikaci s ostatními lidmi, jaký odpor mám k házení všech do stejného pytle, jak moc jsem v určitých věcech praktická a zásadová.

Když ten pocit viny odešel a byl připraven odejít až po několika měsících, dovolila jsem si být pro sebe nejdůležitější člověk na celém světě. Tenhle krok jsem v minulosti už udělala víckrát a vždycky mi v takovém životním období všechno šlo od ruky a vycházelo. Bylo to vždycky to období, kdy jsem se přestala vznášet a obrátila se k Zemi. Lenka Vlášková, dovolím si říct, jedna z mých nejlepších přítelkyň, mi připomínala, jak důležitá pro mou duši Země je, ale mě se chtělo lítat. Moc mi pomohla vnímat to jinak. Má úžasné výklady. Samozřejmě, že se mi chtělo raději zapomenout a nevnímat, rychle si to vyřešit i za cenu toho, že se to vrátí. A všichni mí nejbližší, můj muž, mé děti, mí přátelé, rodina, na mě tady trpělivě čekali i když jsem jim unikala. Byli tu pro mě a vždycky mě podrželi. Třeba když jsem se dostala letos, po mnoha letech, do finančního mínusu, vždycky o mě bylo postaráno. Starali se o mě jako Země. Tak mocnou podporu jsem dostala, abych mohla mít pauzu, kdy jsem nemusela dělat vůbec nic, kdy jsem si mohla dovolit být na úplné nule a úplná nula, nedělat nic, co se mnou nesouznilo, při čem bych zaprodala všechno, co jsem se nově naučila. Byla jsem tu naplno pro sebe a pro svou rodinu. Svou energii jsem věnovala sobě, dětem, manželství. Proto už dnes nemůžu jen lítat, proto nemůžu učit něčemu, čemu už nevěřím, nemůžu souhlasit s bloky a čištěním, můžu předávat jen to, co jsem prožila a návrat k Zemi, nebo nic. Baví mě nebýt tu pro všechny, dřív jsem tu CHTĚLA být pro všechny a snažila se o to, dnes už ne. Dnes si užívám svou jedinečnost. Konečně! Jsem o něco moudřejší a potetovanější a jdu dál, nikdy to neskončí.

Není v tom jednostrannost. Nebe je taky důležité, pomáhá nám rozšiřovat vědomí toho, co tady prožíváme. Ale je třeba neutíkat a neupřednostňovat. Vnímat obojí a současně. Zůstávat tady a teď. Příčiny vám mohou pomoci pochopit, ale posléze stejně zjistíte, že to bude všechno jen takové, jaké si to uděláte. Stačí se pro to rozhodnout a udělat praktický krok. Strach řešit akcí.

Zastavím se u toho nejpraktičtějšího příkladu. Všichni by dnes chtěli mít práci, která má nějaké poslání, říká se tomu smysl…ale žádná práce smysl mít nemusí. Musí mít smysl pro tebe a ten v konečném důsledku nemusí být pouze finanční. Když někdo vnímá 8 hodin v práci jako svou nesvobodu, je to jen úhel pohledu. Svoboda je vždy přítomná. I když pracujete bez vyšších cílů a poslání, nemusíte to ve skutečnosti dělat jen pro peníze ( i když si to myslíte, že to tak máte), můžete tak pracovat třeba jen proto, že se cítíte dobře, když máte stálou práci. Že pro váš rovnovážný stav je důležitá výplata ve stejný den. Žádné záruky, ale zároveň také žádný adrenalin. Prostě pohodička.

Nedávejte na to, co ostatní. Pokud vám to vyhovuje, nehledejte nic většího, než místo, kde je vám dobře. Vnímejte to v sobě. Vnímejte to v lidech kolem sebe. Dívejte se na ně pozorně a s plnou pozorností. Vnímejte co vám říkají a vnímejte, co říkáte vy. Naučte se s nimi mluvit. Jsou tu pro vás. Naučte se jednat za sebe. Buďte pro sebe na prvním místě. Neutíkejte od Země k Nebi a naopak.

Veru/Shumavan