Nezväzujme sa vzájomne, len kráčajme vedľa seba
Snaha o jistotu ve vztahu k druhým s sebou přináší utrpení a strach. Hledání 
jistoty vyvolává nejistotu. Našli jste snad někdy ve svých vztazích jistotu? Opravdovou? Většina z nás hledá jistotu v lásce k nějakému člověku. Je to však láska, když usilujeme o vlastní naplnění a zabezpečení? A protože neumíme mít rádi, nemilují nás ani druzí.
Co je to láska? Lidé to slovo tolik zkorumpovali a nalepili na ně tolik nesmyslů, že se mi je nechce ani používat. Omílají je donekonečna hory novin a časopisů, o lásce mluví kdejaký misionář. Jednou jde o lásku k vlasti, nebo o lásku ke králi, jindy o lásku ke knihám, k horám, k manželce, k bohu. Je láska pouhá idea? Jestliže ano, pak je možné ji pěstovat, živit, chránit, přemisťovat a nakládat s ní podle libosti. Když například tvrdíte, že milujete boha, co to znamená? Znamená to, že milujete svou PŘEDSTAVU, projekci sebe sama, zabalenou do určité počestné formule toho, co je podle vás vznešené a svaté. Tvrzení, že milujete boha, je naprostý nesmysl. Kdo uctívá boha, uctívá sebe sama – a to není láska.
Jelikož nevíme, co si počít s tím, čemu říkáme láska, utíkáme se k abstrakcím, k představám,, jak by láska měla vypadat podle toho, jak se nám to zrovna hodí.
Abychom tedy zjistili, co je to láska, musíme ji nejdříve zbavit nánosů staletí a ODSUNOUT VEŠKERÉ IDEOLOGIE A PŘEDSTAVY, jak by láska měla anebo neměla vypadat. Dělit věci podle toho, jaké by měly nebo neměly být, je asi nejzrádnější způsob, jak nakládat se životem.
Ptáte-li se tedy, co je to láska, je možné, že se zároveň obáváte najít odpověď. Mohla by znamenat naprostý převrat. Mohla by rozbít vaši rodinu. Mohli byste zjistit, že nemilujete svou ženu, muže, své děti (a milujete je?). Třeba byste už nikdy nešli na mši. Možná byste museli rozbořit, co jste doposud vybudovali.
Ale jestli stále ještě budete chtít zkoumat, pak zjistíte, že strach ani závislost nejsou láska, a není jí ani žárlivost, ani snaha někoho ovládat a vlastnit. Láska není závazek, ani povinnost, ani sebelítost, láska není zoufalství z toho, že mě někdo nemiluje, láska není opak nenávisti, jako pokora není opak pýchy. Jestliže se dokážete toho všeho zbavit – ne přinutit se k tomu, nýbrž smýt to ze sebe, jako když déšť smývá dlouho usazený prach -, pak se vám možná dostane té zvláštní květiny, po níž člověk vždycky toužil.
Protože pokud ve vás nebude – a nemluvím o pár kapkách, nýbrž o hojnosti lásky -, když jí nebudete plní, svět se zřítí do zkázy. Rozumově už možná víte, že je nezbytné, aby se lidstvo sjednotilo a spojilo, ale provést to lze pouze s láskou. Kdo vám však poví, jak na to? Jaká autorita, metoda nebo systém? Dá se to naučit? Je snad možné se k lásce nutit a milovat silou vůle? Jakmile se o to pokusíte, proteče vám skrz prsty. Na základě metod a umění milovat získáte možná jistou galantní zběhlost, naučíte se příjemnému vystupování anebo začnete vyznávat nenásilnost. Ale to nemá s láskou nic společného.
Láska není tam, kde není krása.
Krása není něco, co vidíte. Není ve skvostném obrazu ani v pohledu na nádherný strom, není v úžasné stavbě ani v půvabné ženě.
Je tehdy, když vaše srdce a mysl vědí, co je to láska. Bez lásky a krásy tohoto druhu neexistuje ctnost, a vy už víte, že ať se snažíte jakkoli zlepšit svět a nakrmit chudé, vzejde z toho jen další zmatek, neboť bez lásky má člověk v mysli a v srdci jenom ošklivost a bídu. A naopak, když je ve vás láska a krása, všechno co děláte, je správné a v pořádku. Kdo miluje, může dělat co chce, protože láska řeší úplně všechno.
Přicházíme tedy k tomuto bodu: Bylo by možné, aby se naše mysl rozevřela, a to beze vší disciplíny, bez přemítání, bez nátlaku, bez vlivu nějaké knihy, učitele anebo vůdce; bylo by možné, aby se rozzářila v lásce, jako se před vámi rozzáří západ slunce?
Zdá se mi, že je k tomu absolutně nutné jedno: vášeň bez příčiny – vášeň, kterou nerodí oddanost ani lpění, vášeň, která není pouhý chtíč. Člověk, který neví, co je vášeň, nikdy nepozná lásku, protože láska do něho vstoupí, jen když se vytratí „já“.
Mysl, která hledá, není vášnivá a rozevřít se lásce bez hledání je jediný způsob, jak k ní dospět – rozevřít se jí neúmyslně, bez úsilí a bez veškerých zkušeností. Potom zjistíte, že láska nezná čas a že je osobní i neosobní, patří jednomu i mnohému.
Láska je něco živého, nového, čerstvého. Nemá včerejšek ani zítřek, je mimo myšlenkovou vřavu. Zná ji pouze nevinná mysl a ta ví, jak žít ve světě, který nevinný není.
Nalézt tuto mimořádnou věc, kterou člověk nekonečně hledal v uctívání a sebeobětování, ve svých vztazích a v sexu, v nejrůznějších potěšeních a bolestech, je možné pouze tehdy, když mysl porozumí sama sobě a dospěje tak k svému přirozenému konci. Láska pak nemá protějšek a není s ničím v rozporu.
Mohli byste se zeptat: Když takovou lásku najdu, co se stane s mou ženou, dětmi, s mojí rodinou? je přece nutné je zabezpečit. Jestliže si kladete takovou otázku, pak jste nestanuli mimo pole myšlení, mimo pole vědomí. Kdo tam stanul, ten se takto neptá, protože ví, co je láska, v níž není myšlenka a proto ani čas. Možná že vás tyto věty okouzlují nebo hypnotizují, ale dojít opravdu za myšlení a čas – tedy za všecky starosti – znamená být si vědom toho, že existuje ničemu nepodobná dimenze nazývaná láska.
Ale vy nevíte, jak se k té podivuhodné fontáně dostat. Co tedy uděláte? Když nevíte, neuděláte přece nic. Naprosto nic. Tak ve vás vzejde naprosté ticho. Rozumíte, co to znamená? Znamená to, že už nehledáte, nic nevyžadujete a za ničím se neženete. Střed, kterým jste byli, přestal existovat. Je láska.
Krishnamurti – Volnost, která neví
prevzaté z:
Súvisiace články
