Jsme úspěšní, i když jsme „nic“ nedokázali…

Je to jen patologický úhel pohledu. Naše společnost nám do našeho životního programu vkládá jednu velice nepříjemnou věc. Už od malinka nás programuje k tomu, abychom byli úspěšní. Už když vyrůstáme, chtějí maminky, aby jejich malé děti byli nějak neobyčejné. „Ten náš už v 9 měsících chodí“ se rádi chlubí a myslí si, že je zrovna jejich dítě výjimečné a ne jen tím. Ve školách se žáci hodnotí takzvaným průměrem, kdo má průměr horší, je prostě horší žák. V zaměstnání pokud ničeho nedosáhnete a nevyděláváte lepší peníze, nic neznamenáte.

Postarejte se o mě, milujte mě, uzdravte mě…

 To je dnešní svět
Není Vám to povědomé ? Naprosto drtivá většina lidí je takto nastavena. A společnost nás v tomto neochvějně vede. Společnost nás učí, že na všechno máme své lidi. No nakonec proč ne. Nemůžeme přeci znát a umět všechno. Na tom by nebylo nic špatného. Ale přece jen je na tom hodně zlého. Je to tak zažité do podvědomí, že už ani my sami nejsme odpovědní sami za sebe. Jak to myslím ?

Jsem cenný člověk. Má cesta je důležitá

Někteří z vás si svou životní práci tvoří jen stěží, protože jsou přetíženi podporováním jiných lidí v jejich kariéře a v jejich životní práci. Svou vlastní práci možná odsunují stranou do té doby, dokud ten druhý člověk neuspěje. Pomáhat druhým v uskutečňování jejich životní práce a být součástí týmu může být důležité poslání.