„Stvořiteli vesmíru
pomáhej nám přijímat sami sebe takové, jací jsme
pomáhej nám přijímat naši vlastní mysl takovou, jaká je
se všemi našim emocemi, sny a nadějemi.
pomáhej nám přijímat svoje tělo takové, jaké je
se vší jeho krásou a dokonalostí.
Každý strom žije, má duši a také obrovskou životodárnou sílu. V minulosti lidé tuto 
sílu dokázali využívat; měli své posvátné háje velkých dubů, buků či kaštanů, které mnohde působily také jako věštírny. Jakmile se lidé odebrali do posvátného háje a pod jejich mohutnými větvemi se uložili ke spánku, duchové stromů jim nabídli vyřešení jejich problému. Také nemocní přicházeli pro zdraví a mnozí je také tímto způsobem získávali. Proto i pouhé ulomení větve v posvátném háji bylo považováno za hřích a věřilo se, že poraněný strom pachatele potrestá buď smrtí nebo nemocí.
Bohužel musíme konstatovat, že my dospělí jsme se už dávno odnaučili dětem více naslouchat a spíše se je snažíme řídit. Samozřejmě, v mnoha případech je to správné, protože děti samotné se správně nevychovají. Musíme jim jít příkladem. Ale mám na mysli věci kolem nich, jejich svět, jejich cit pro věci, který nám v drtivé většině případů uniká, a co víc, v podstatě si toho nejme schopni ani všimnout.
Pocit viny nikdy neudělá nikoho šťastnějším a nezmění žádnou situaci. Přestaňte se obviňovat. Propusťte se z vězení.
Ve vesmíru existuje mnoho úrovní energie, od hrubších a hustších, až po roviny velikého mistrovství. Hustší roviny existují jako těžké emoce a negativní myšlenky. Vyšší úrovně jsou mimo polaritu, za „dobrem a zlem“, mimo bouře emocí. Jsou to roviny rostoucí lásky, světla a osobní síly. Každá z úrovní má své lekce a jednou z nejsnadnějších cest vzhůru je uznat je jako výzvy a příležitosti k růstu. Lekce nezmizí ani ve vyšších rovinách, ale mají zde svůj charakter. Bez výzev se nedá růst. Váš přístup k nim vám bud’ pomáhá jít výš a rozvíjet se, anebo vás drží déle v hustších energiích.
Všimli jste si někdy, jak vaše nebo jiné malé děti dokážou vnímat energie ? Jak někdy děti „zamrznou“ s pohledem upřeným nějakým směrem a na nic nereagují ? Dokonce ať jsou venku nebo doma v místnosti ? Jak se malé děti dokážou hluboce pohroužit do svých her, představ ale i třeba do vnímání stromů venku v přírodě když si s nimi hrají ?
Niečo podobné som písala už vlani.. aj jeden človek dokáže robiť zázraky, byť svetlom pre iných, osvecovať iným cestu…. stačí chcieť 😉 už len obyčajný úsmev zo srdca dokáže veľa! A nič nestojí 🙂
Zlomyseľnosť je vyústením našej arogancie voči svetu a ľuďom, s ktorými prichádzame do kontaktu. Je to snaha potvrdiť si vlastnú dôležitosť a prekryť vlastné bolesti, rany, neduhy a neistoty tými cudzími. Je to snaha cítiť sa hodnotnejším a lepším človekom. A aspoň takto si pofúkať a prelepiť svoje boľačky a pošramotené postoje k svojej osobe.