Umění přijímat do života nové věci, myšlenky a lidi vám bude otevírat rostoucí prostor pro radost. Ve vašem světě existuje masová myšlenková forma, že budoucnost by mohla být horší než přítomnost. Odtud pramení potřeba držet se toho, co máte, zmrazit věci tak, jak jsou, a zabránit jakýmkoliv změnám. Takovýto přístup vede k velké bolesti.
Když člověk uvažuje o štěstí, myslí obvykle nejdřív na to, že být šťastný není nic snadného. A když se pak zamyslí nad vlastním životem, říká si, že tak či tak je dost šťastný. Kanadský motivátor, autor knih a velký propagátor pozitivity a obyčejné radosti Neil Pasricha je si jist, že abychom se cítili šťastni, stačí zkrátka trénovat vlastní mozek.
Namáhavě jste pracovali a teď možná cítíte potřebu zaslouženého odpočinku. Respektujte proto, co vám říká vaše fyzické a citové já. Pokud se cítíte unavení nebo vyčerpaní, vytvořte si prostor k odpočinku.
Za prvé: v kritické situaci je nutné vypnout hodnocení situace, lidské logiky, lidského „já“. Kategoricky se nemůžete ptát sami sebe: „A co bude dál, jak budu dál žít?“
Musíte vidět nejvyšší vůli v tom, co se stalo.
Každý duchovní učitel má ego. Pokud tvrdí opak, je pravděpodobné, že své ego potlačuje a projektuje do svých bližních. Někteří již prošli trnitou cestou sebepoznání a přijali pokoru, ale mnoho jich stále žije pýchou duchovního ega.
„Pokud žijete v orientaci na strach, vyvede vás z míry kdejaká maličkost. I v období, kdy se vám vše daří, vyhlížíte na obzoru nějaké potíže. Bojíte se, že vás někdo z něčeho obviní, že vás někdo napadne, poníží, nebo naopak trávíte čas tím, že obviňujete druhé, život, Boha nebo osud za ten mizerný úděl, který vám přisoudil.
autor/zdroj: Ivo Leinveber
Asi jedno z nejtěžších, ale zároveň nejdůležitějších přiznání na cestě sebepoznání, je plně přijmout, že si za všechno ve svém životě můžeme sami, že především my sami jsme strůjci svého štěstí i neštěstí.
zdroj: Sergej Lazarev – Diagnostika Karmy
„Rozešla jsem se s milovanou osobou, najednou mi nastal krach všeho, čím jsem žila. Ztratila jsem pocit života, z postele vstanu málo kdy. Přestala jsem navštěvovat chrám, předtím jsem tam chodila 5 let. Jak mám vyjít z krize?“
Je velmi nepříjemné uvědomit si, že si člověk nezvolil správnou cestu. Jít po ní ho stálo spoustu úsilí a ztraceného času. A teď najednou aby začal se vším od začátku. Hledal jinou cestu, jiný způsob, který by mu ušetřil drahocenný čas. Abychom takovou chybu neopakovali, musíme něco podniknout. Jít na to jinak. A my jsme pro vás něco takového našli. Bude vás to stát pouhou hodinku času. Hodinu, která všechno změní.