Je to všude kolem nás. Být lepší, hezčí, chytřejší, bohatší, prolhanější, lstivější. Mít chytřejší děti, lepší auto, větší dům nebo hezčí ženu či více peněz. Vypadat jako ten či ona. Být takhle bohatý. Toto vše nám brání být sami sebou. Okolí nás neustále nutí soutěžit o to, kdo vynikne.
Jakmile se jednou setkáte se Stvořitelem ve své duši, budete si pamatovat jeho poselství, neboť je to poselství vašeho srdce.
Je to poselství, které přinášíte světu, kdykoli jste svým skutečným Já.
Všimli jste si někdy toho, kolik důvodů si lidé dokážou najít, když něco chtějí nebo omlouvají? Když máme jít například něco dělat, do čeho se nám moc nechce, existuje přinejmenším deset důvodů, které okamžitě vyjmenujeme. Když si chceme něco koupit, najdeme okamžitě mnoho důvodů, proč to potřebujeme. Je to problém našeho ega, které nechce vidět pravdu. A hledá důvody, aby dosáhlo toho, co chce.
Přijměte to a vaše cesta bude hned jasnější. Ano, naše mysl je neomezená a její omezenost si nastavujeme jen my sami. A proč vlastně? Je toho mnoho, proč to tak děláme a proč společnost chce, abychom ji takovou měli. Ale to řešit nechci. Ztratit se na naší vlastní cestě je jednoduché. Právě proto, že naše mysl je neomezená.
Každý máme nějaký ten seznam situací a pocitů, které bychom už nikdy nechtěli zažívat. Jsou to všechno věci, které jsou nám důvěrně známé, které nám už někdy velmi ublížily. Zkušenosti, které jsme museli zakoušet nejenom ve svých vztazích, ale pravděpodobně již jako dítě. Když však tyto zkušenosti nyní chceme vyčlenit z našeho vztahu, který právě žijeme, žádný opravdový vztah mít nebudeme. Proč? Protože tato část naší osobnosti nesmí v tomto vztahu být.
Jak jsem psal v minulém článku o ovlivňování naší mysli potravinami, přidám ještě něco z pradávné Ajurvédy tak jak je popisují Védy, jedny z nejstarších spisů světa. Ajurvéda rozděluje energii potravin do tří skupin, a každá z těchto skupin na člověka působí jinak.
Když mi bylo čtyřicet, říkal mi otec, že být čtyřicátníkem se mi bude líbit, protože člověk si ve dvaceti myslí, že všechno ví, ve třiceti chápe, že to tak není, a teprve ve čtyřiceti se tím přestane trápit a věci bere prostě takové, jaké jsou. Ve svých osmapadesáti bych rád potvrdil, že měl pravdu.
Martin, 58 let“.
Začnete pomalu umírat,
když necestujete, když nečtete,
když neposloucháte zvuky života,
pokud si sami sebe nevážíte.