Dřív jsem si myslela jenom to, že člověk může být jakýkoli. Může být zloděj, hrubián, podvodník. Život v jeho rodině ho tak utvářel, vychovali ho tak rodiče, nebo zkrátka potřebuje získat právě takovouhle životní zkušenost.
Jednou jsem si jako tak mnoho jiných lidí náhle uvědomila, že od jisté doby se můj život podobá honu – nekonečnému, nesmyslnému a nelítostnému. Každý můj den začíná zimničným pocitem „Hlavně to všechno stihnout!“ a končí zklamaným „Já jsem zas nic nestihla…“.
Pokud je nemáte, pak i když máte partnera, šťastní stejně nebudete…
Z pohledu lineárního času jsme kdysi v dávných dobách učinili slib, a to jak sami se sebou, tak s naší duchovní rodinou, že chceme zakusit životy v realitách odlišných od těch, které jsme znali ve vysokých dimenzionálních pásmech. Vlastně jsme do oblastí fyzické reality přišli urychlit jednak svůj vlastní vývoj (a tím i vývoj celé naší monády, skupiny duší), přišli jsme prožít, jaké to vlastně je, když se tvoří ve hmotné dimenzi, jež je nejvíce vzdálená Zdroji. K tomu všemu však bylo nezbytné, abychom zažili obě strany cyklu duality, museli jsme si přivlastnit karmické učební lekce.
Proč nás to tolik přitahuje zabývat se pořád něčím vnějším?
Zabývat se projekcí a zapomínat na to, kým ve skutečnosti jsme?
Zabývat se objekty tam venku natolik, že nám to přináší utrpení?
Protože věříme, že nám tyto objekty přináší štěstí.
V krásném světě, v němž žijeme, slouží každé jedno seznámení a náhodné setkání vyššímu účelu.
V našich životech často dochází k mysteriózní jevu, který nelze vysvětlit vědou ani jinými „normálními“ způsoby. Působí jako klišé říkat, že nic takového jako koincidence neexistuje a že vše se děje z nějakého důvodu. Něco na tom však je.
Někdy se nám zdá, že to v tom životě jaksi není ono. Rádi bychom něco změnili, ale co konkrétně, nevíme. Tento článěk vám možná pomůže se z té neviditelné pasti dostat.
Čím těžší se to zdá, tím větší vděčnost za to všechno, co se v procesu děje. Udělat z toho největší přednost a poděkovat. Bez odporu a nebo apatie – bez myšlenek: nic necítím, necítím své tělo, necítím sebe… Nevím už jak dál, i když už všechno vím…. tak jsem jen jednoduše NEPŘIJAL/A TO, CO JE – SVŮJ PROCES A SEBE V NĚM.