Od malička nám je vštěpováno, že musíme pomáhat druhým. Že se nám to vrátí, a tak jak pomáháme my, tak bude pomoženo nám. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. A tak se celé životy honíme jak blbci aby se všichni kolem nás měli dobře a doufáme se zataženou prdelí, že se jednou karta obrátí.
V životě věnujeme tolik času na to, abychom byli se svými blízkými a přáteli, že pro sebe nám ho příliš nezbývá. Přitom každý z nás by sem tam měl chvíli pobýt jenom sám se sebou.
Proč se jedněm v životě daří a druzí věčně bojují o přežití? Proč u jedněch stojí fronty klientů a jiní na ně málem musejí pořádat hon? Proč jeden má silný, přátelský tým, zatímco někdo sedí jako na sopce? Proč jedni snadno vydělávají miliony a ti druzí sotva vyjdou?
Když prožíváme v životě velkou ztrátu, cítíme to v těle, jako když se zastaví srdce. Bolest ochromí celé tělo, všechna očekávání a naděje vložená do toho, co jsme ztratili, se rozletí na malé kousky, které se pak marně snažíme poskládat zpět. Stejně jako srdce se zastaví i život, protože je nutné postavit život nový a začít zase od nuly.
Znovu zopakujeme staré .. lebo mnohí potrebujú opakovanie 😉
Otvorte svoje srdce.
Naviažte spojenie so svojimi pocitmi a zdieľajte ich s druhými.
Náročná, avšak dôležitá pravda je, že nie je možné dosiahnuť uzdravenie, bez toho aby ste si predtým pripustili svoju bolesť, strach a smútky.
Změnit svůj život není nic strašného. Strašné je pasivně trpět…
zdroj: Sergej Lazarev – Diagnostika Karmy
„Potkalo nás to oba naráz,“ stěžovali si jeden přes druhého. „Žena byla vlastně v pořádku, ale pak – jako by se všechno najednou sesypalo.“
Jednou z chyb, které děláme, je ta, že se truchlících lidí ptáme, jak jim můžeme pomoci. Často jsou natolik ztraceni ve svém vlastním zármutku, že stěží rozpoznávají své potřeby. Je v pořádku se zeptat; ale vězte, že můžete prostě přijít a pomoci.