ZDROJ: Deník člověka
Ať už je to cokoli, nad čím si teď lámeš hlavu, skoč do toho po hlavě, pokud cítíš, že to opravdu chceš. Možná se bojíš, co ti na to řeknou druzí. Možná se bojíš, že to nevyjde. Možná se bojíš změny.
Tak tedy došlo ke konfliktu, znamená to, že začal rozvoj.
První model chování: člověk je naštvaný, urazí se, je podrážděný a to ho povzbuzuje k aktivnímu jednání.
Druhý model: člověk se zlobí, urazí, ale nic nedělá. A jestliže v prvním případě narůstá jeho nenávist k druhým, pak v druhém – vznítí se nenávist k samému sobě, navalí se nechuť žít, začíná deprese.
Existuje třetí model chování: vyhýbání se konfliktu. Člověk se nezlobí, neuráží a nic nedělá.
Skvele, s humorom – ale pravdivo napísané 😀
Rozvíjení schopnosti „odpoutat se“ urychlí váš růst. Vzpomeňte si na nějakou zkušenost ve svém životě, kdy jste něco opustili nebo změnili a začalo se vám dařit lépe než dřív. Jednou ze zkoušek duchovního růstu je naučit se uvolnit s požehnáním to, co vám už neslouží, a přijmout to nové, co přichází.
autor:
Je to příběh, který nás doprovází životem. Je to osobní verze toho, z jakého úhlu pohledu jsme se na svůj život dívali. Buď ho vyprávíme zas a znovu, chceme si ho často připomínat a vyvolávat v sobě (pokud jde o pozornost, tak i v druhých) lítost, nebo si ho necháváme v sobě a pevně ho držíme uzamčený, zdánlivě pohřbený v minulosti a možná i ve chvíli, kdy nám ho připomene přítomnost tvrdošíjně tvrdíme, že tu není žádná souvislost, byť ten POCIT….ten POCIT…. je stejný jako kdysi.
Když se unavíš hledáním štěstí tam „venku“ a nevyhnutelně zjistíš, že tam „venku“ nelze najít nic z toho, co hledáš, možná tvůj pohled se přirozeně stočí směrem dovnitř, do sebe, do svého nitra a ty začneš pátrat v jiných vodách.
Stud, sebeponižování, vina, sebelítost – základní sebedestrukční energie, kterým je třeba v našem prostoru říci důrazně: a dost!
Jakmile začnou působit v našem prostoru, odvádí nás od života (světla), od skutečnosti a také od sebe, neboť v jejich energii přemýšlíme více o tom, jak na nás působí vnější svět a jak my působíme na něj. Motáme se pak v kruhu povrchního vnímání sebe i světa kolem nás. Nevedou nás přímo k sobě, k tomu, co skutečně potřebujeme a co potřebuje svět kolem nás, ale k výčitkám, očekávání, uzavřenosti, nelásce a strachu. Zavírají nás do falešných bublin, ve kterých je sice „bezpečno“, ale také velká prázdnota, osamělost a vyprahlost.