Když druzí vidí, že jste v klidu, uvědomují si tak znovu hodnotu vnitřního míru. To znamená, že je inspirujete k tomu, aby i oni v sobě hledali mír. Vzhledem k tomu, že přitahujete lidi, kteří hledají vyrovnanost, budou vás tito lidé žádat, abyste jim také pomohli v jejich snažení.
ĎAKUJEME Lucke za jej postrehy 🙂
Ego nepřizná, že je v pekle, dokonce ani když se v něm nachází. Ego se neustále přikrášluje. Možná se ptáte:„Musím předtím, než naleznu blaženost, přijmout peklo?“ Ano, jinak to nejde. Nebudete jej muset pouze přijmout, ale také pochopit a proniknout jím. Budete muset vnímat jeho bolesti a trápení, abyste si jasně uvědomili, co vlastně peklo je. Teprve poté, co to poznáte, si budete moci uvědomit, jak jej vytváříte. A teprve až poznáte, jak jej vytváříte, bude na vás, abyste se rozhodli, zda v tom chcete pokračovat nebo ne. Potom to bude na vás.
Staršie, ale stále aktuálne…
Často potkávám lidi, kterým je na první pohled dvacet, třicet nebo čtyřicet let. To je však jen vnější zdání. Uvnitř jakoby zůstali daleko ve svém dětství a dosud čekají na lásku, které se jim tenkrát nedostalo. A zůstanou tam tak dlouho, dokud se nenaučí nalézat zalíbení sami v sobě.
Žijeme ve světě předsudků a stereotypů. Špatné na tom je, že jsme tyto nekriticky osvojené myšlenky a přístupy přijali za své. Máme v sobě tedy něco, co není původně naše, k čemu jsme nedospěli vlastní zkušeností, ale na místo toho jsme raději přejali to, co se zrovna nabízelo – ať už z jakéhokoli důvodu (nechtěli jsme o věci přemýšlet, věřili jsme našim vychovatelům, neměli jsme na to čas, nepovažovali jsme to za nutné, byli jsme pohodlní, nechtěli jsme vybočovat z řady, báli jsme se konfrontace sami se sebou a s druhými apod.).
Doba se zrychluje a je nám stále rychleji ukazováno, kde děláme chyby a jakým směrem se vydat. Samozřejmě všichni ti, kteří zůstávají ve svých hlavách a naučených programech nic nepozorují. Žijí si svým „ životem“, kde otrokem i otrokářem jsou především sami sobě. Mají stále větší nároky, a to především v hmotném světě. Neustále plánují dopředu, do budoucnosti, žijí na dluh, a neuvědomují si, že jim utíká mezi prsty Přítomnost. K tomu všemu si v tom velice libují a většinou se chovají jako mistři světa. Ego velí a rozhoduje v jejich životech.
Komu je smutno, měl by si přečíst tuto báseň v próze od amerického právníka a filosofa Maxe Ehrmanna (1872-1945). „Desiderata“ je něco jako přání šťastné cesty do budoucích časů či snad šťastné cesty životem. Ve svém deníku Ehrmann napsal: „Pokud se mi to podaří, chtěl bych tu po sobě něco nechat. Něco jako dárek, nevelký esej naplněný ušlechtilostí“. Někdy v té době napsal „Desideratu“. Bylo to v roce 1927.