Tvrzení, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, je správné. Jenomže je obvykle chápáno špatně. Bůh může mít jakoukoli podobu, jeho podstata nespočívá v hlavě, dvou rukách a dvou nohách. Srovnáme-li Boha s oceánem a člověka s kapkou, pak jejich podstata je táž – voda.
Ženy jsou i dnes stejně jako před tisíci lety magnetické a realistické bytosti. Jejich mozek pracuje jako síť, kde je propojená každá oblast se všemi ostatními. Primárně užívají city, jimiž mají odpradávna sklon neustále hodnotit svět vůkol sebe. Zatímco jejich myšlení je ve vleku věčně se měnící pocitů.
Nebudeme tu mluvit o lampě se zeleným stínítkem, která se nám vůbec nehodí do interiéru. Máme na mysli pedagogické prohřešky, které nám v důsledku pořádně otravují i náš dospělý život.
Vztahy představují příležitost poznat se ze všech úhlů. Každý člověk včetně kolegů v práci, spolužáků a životních druhů nám ukazuje něco o nás samých, ať se to týká zklamané důvěry či zoufalé snahy zaplnit prázdnotu. Budeme-li dost moudří, abychom rozpoznali sdělovaná poselství, odhalíme postoje, kvůli nimž trpíme a dostaneme tak klíč k jejich změně a tím ke změně našich vztahů a kvality našeho života.
Požadavky, které máme vůči ostatním, to jest naše očekávání, vycházejí z pocitu nedostatečnosti a strádání.
„Samotným nám připadá, že to, co děláme, je jen kapkou v oceánu. Ale oceán by byl ochuzen právě onou chybějící kapkou.“
– Matka Tereza
Odpouštět druhým – to je neodmyslitelný předpoklad vlastního tělesného a duševního zdraví. Kdo chce být naprosto šťastný a zdravý, musí nejprve odpustit každému, kdo mu udělal něco zlého.