Ve vesmíru fungují tři stádia vývoje duše…

Nejdříve má duše představy a chce, aby se jí naplňovaly, a když se jí nenaplňují, zlobí se.
Nemá se ráda a chce se mít ráda prostřednictvím druhých. Žije ještě v iluzích a nesnaží se měnit něco na sobě, ale chce měnit vše na druhých. Stále se někam žene, prahne po prožitcích, darech, projevech lásky od druhých. Má strach být sama, neumí to. Chce být stále ve společnosti někoho i za cenu, že se zaprodá. Žije ve falši a lži, protože je slabá a neumí se prosazovat, a zároveň se bojí ztráty těch druhých. Podléhá naprosto partnerovi, jeho náladám, jeho požadavkům, podřizuje se. Nechce měnit myšlení, nechce jít do hloubky citů, zůstává ve všem na povrchu.

Hromadíme a plníme – přitom jsme prázdni

Společnost, ve které žijeme, nás učí hromadit. Čím víc, tím líp. Plníme své sociální zdi množstvím skvělých nebo alespoň vtipných příspěvků, plníme své byty množstvím nejnovější elektroniky, plníme svá břicha moderními potravinami, plníme svůj krevní oběh alkoholem/adrenalinem (škrtni nevhodné), plníme své životy potřebnými lidmi, svoji hlavu plníme televizními postavami, ale na svou duši zapomínáme. Paradoxně se pak můžeme dostat do situace, kdy si ve svém přeplněném životě připadáme úplně prázdní.