Do kurzu „Uhodni přání“ ke mně jednou přišla jistá žena. Sama by se na nic podobného nikdy nepřihlásila, ale účast byla dárkem od kolegyně a zarmoutit někoho nepřijetím jeho dárku by si tahle paní asi netroufla.
Život letí téměř nadzvukovou rychlostí a díky tomu často nevnímáme to, co je hlavní. Zkuste zpomalit a zastavit se, zamyslet se na chvíli nad životem. Štěstí je všude kolem, máme je v sobě, je v umění radovat se z maličkostí. A z nich se náš život skládá.
To krátké slovo – „ne“ – nám přináší mnoho užitku. Zbavuje nás například nutnosti půjčovat peníze, když sami máme co dělat, abychom vyšli do výplaty. Nemusíme chodit na kávu k sousedce známé celému domu jako drbna, nebo v pět ráno na nádraží vítat bratrance. Existují však lidé, kteří nedovedou odmítnout prakticky nikoho. Utrácejí život plněním cizích přání. Výplatu rozpůjčují, hlídají cizí děti a chodí na večírky, na které nemají peníze ani náladu. Proč je tak těžké říkat „ne“?
Staršie, ale stále aktuálne 🙂
„NE“ pronesené z nejhlubšího přesvědčení je lepší než „ANO“ pronesené, aby potěšilo, nebo – což je ještě horší – aby se dotyčný vyhnul problémům.
(Mohandas Gándhí)
Určitě každý z nás si vybaví okamžik, kdy chtěl nějak projevit svou iniciativu, něco udělat, nějak se projevit – a najednou couvnul. Obával se kritiky, posměšků, hádek, zkrátka toho, že vždycky se najdou lidé s jiným názorem a budou projevovat nesouhlas. Navíc ty projevy nesouhlasu nebývají vždycky korektní…
Lidé se mě často ptají, co si myslím o své minulosti, o svých partnerských vztazích a zraněních, která jsem prožil mezi nejbližšími. Jak to nyní se všemi znalostmi, které dnes mám, hodnotím. Zda mě nemrzí, že jsem už tenkrát neuměl přijímat lidi s takovou láskou, jakou cítím dnes. Ptají se, jestli toho v hloubi duše nelituji.