❣ Přicházíme na svět, jako malý, bezbranný, krásný drobeček. V okamžiku našeho narození však nejsme „kniha nepopsaná“. Máme za sebou stovky jiných prožitých životů, ve kterých se naše duše učila a získávala zkušenosti.
Za prvé: v kritické situaci je nutné vypnout hodnocení situace, lidské logiky, lidského „já“. Kategoricky se nemůžete ptát sami sebe: „A co bude dál, jak budu dál žít?“
Musíte vidět nejvyšší vůli v tom, co se stalo.
„Pokud žijete v orientaci na strach, vyvede vás z míry kdejaká maličkost. I v období, kdy se vám vše daří, vyhlížíte na obzoru nějaké potíže. Bojíte se, že vás někdo z něčeho obviní, že vás někdo napadne, poníží, nebo naopak trávíte čas tím, že obviňujete druhé, život, Boha nebo osud za ten mizerný úděl, který vám přisoudil.
autor/zdroj: Ivo Leinveber
Asi jedno z nejtěžších, ale zároveň nejdůležitějších přiznání na cestě sebepoznání, je plně přijmout, že si za všechno ve svém životě můžeme sami, že především my sami jsme strůjci svého štěstí i neštěstí.
Když jsi zklamán nebo ses urazil, myslíš si, že se to děje tobě.
Každá touha a přání posilují tuto největší iluzi – že jsi osobnost, existuješ v těle, tělo jsi ty a tvé jméno to vše zastřešuje.
Našla som u priateľov na FB… pre všetky ženy, ktoré očakávajú od partnera dokonalosť…
„V životě každého člověka bývají chvíle, kdy nám problémy nedají vydechnout. Kdy se zdá, že čas mládí a radosti nenávratně odešel, o tvoji péči už nikdo nestojí, nikdo ti nerozumí a ty nemůžeš najít východisko ze současné situace. Jasně to vnímáme, hlavně když se objeví vážné problémy se zdravím. Vnější svět nám nemůže v ničem pomoci, a když se obrátíme do sebe, zdá se, že v nás není nic mimo hluché pustiny. Pustiny, ze které je nám smutno a jež se často snažíme zakrýt drmolením televizoru.