Potřeba chránit lidi před chybováním je připoutanost, která zpomalí váš růst. Máte ve svém životě lidi, kterých je vám líto a snažíte se je zbavit problémů, které si vytvořili?
Když král David cítil, že jeho dny jsou sečteny a brzy zemře, zavolal k sobě svého syna a nástupníka, Šalamouna.
«Procestoval jsi mnoho zemí a viděl mnoho lidí, synu“, – řekl. – «Co si teď myslíš o světě?»
«Kdekoli jsem byl“, – odpověděl Šalamoun, «viděl jsem mnoho nespravedlnosti, hlouposti a zla. Nevím, proč je tak náš svět zbudován, ale velmi bych to chtěl změnit.“
Často si vůbec neuvědomujeme působení příčinné souvislosti. Ne vždy doceňujeme význam činů, slov či záměrů, jichž jsme se dopustili v minulosti, někdy i dosti vzdálené.
Bůh je život a tento životní princip je přítomen v každém člověku – vždy a všude.
Člověk je podle Božího určení povolán k životu v harmonii, míru, kráse, radosti a bohatství.
Právě takhle chápeme Boží vůli, nazývanou někdy také tendence života.
Odpouštět druhým – to je neodmyslitelný předpoklad vlastního tělesného a duševního zdraví. Kdo chce být naprosto šťastný a zdravý, musí nejprve odpustit každému, kdo mu udělal něco zlého.
Viete povedať NIE?
Společnost, ve které žijeme, nás učí hromadit. Čím víc, tím líp. Plníme své sociální zdi množstvím skvělých nebo alespoň vtipných příspěvků, plníme své byty množstvím nejnovější elektroniky, plníme svá břicha moderními potravinami, plníme svůj krevní oběh alkoholem/adrenalinem (škrtni nevhodné), plníme své životy potřebnými lidmi, svoji hlavu plníme televizními postavami, ale na svou duši zapomínáme. Paradoxně se pak můžeme dostat do situace, kdy si ve svém přeplněném životě připadáme úplně prázdní.
„Když budete ukazovat prstem a svalovat odpovědnost za to, jak se cítíte, a za to, jaký je váš život, na ostatní, moc vám to nepomůže. Nikam to nevede, když svou moc odevzdáváte vnějšímu světu a přenášíte na něj odpovědnost za to, jak dobrý život žijete. Nikam nevede, když vkládáte svůj život do rukou jiných lidí a čekáte, že ho budou žít za vás.