O DOBROTĚ – Jan Menděl

Proč je heslo „Za dobrotu na žebrotu“ tak oblibené? Nebo „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“? Proč se zdravá dobrota vytratila z našeho každodenního života? Když jde člověk po ulici, naráží při nejlepším jen na otupělou ignoraci, v horším případně na agresivní hloupost. Když nás někdo venku jen tak osloví, byť by jeho záměr byl zcela nevinný, jako třeba zeptat se na to, kolik je hodin, automaticky přeskočíme do obranného režimu a už si připravujeme možný protiútok. O ochotě prodavaček, číšníků a třeba ještě doktorů ani nemluvě. A pokud je na nás někdo někde opravdu milý, okamžitě (a bohužel právem) očekáváme nějaký háček, nějakou levou.

Škodlivé autosugesce a jak se jich zbavit

Slovo má velkou energii. Je skutečně materiální. 
Když jsem byla v pubertě, často mi něco upadlo. Pubertální děti jsou často neohrabané, protože rychle rostou. Když jsem rozbila šálek, maminka rozzlobeně křičela: „To ho neudržíš, nebo co? Máš ruce jak hrábě!“ Když jsem pak něco znovu upustila, říkala jsem sama sobě „Nojo, ruce jako hrábě!“ Tahle autosugesce pak ve mně pevně zakořenila.

Přitom ani náhodou nejsem nějak nešikovná. Naopak, jsem manuálně docela zručná. Nádobí mi ovšem občas ještě upadne a já si nezapomenu říct „Ruce jako hrábě“…

Hojnost a pocity štěstí

U většiny lidí pramení chtění ze stavu nedostatku. V mnohých případech chtějí věci zkrátka proto, že je nemají, takže vlastnění takových věcí ve skutečnosti nic hluboko v nich neuspokojí, protože vždy bude existovat něco jiného, co ještě nemají. A tak vzniká nikdy nekončící úsilí pokusit se získat ještě jednu věc (ještě jednu věc, která přesto nebude uspokojivá) do jejich zkušenosti: Chci to, protože tohle nemám. A oni si opravdu myslí, že jejich prázdnota se zaplní tím, že tu věc dostanou. Ale to odporuje Zákonu přitažlivosti.