Proč se bojíme a někdy dokonce odmítáme za sebe přijmout zodpovědnost?

Je to proto, že nás učili od útlého dětství abysme nebyli zodpovědni. Učili nás že se máme zodpovídat rodičům své matce svému otci rodině, vlasti, učitelům a všem těm nesmyslům. Neříkali nám však že musíme být za sebe zodpovědni a že za nás nikdo zodpovědnost nepřevezme a veškerou zodpovědnost za nás převezmou naši rodiče a my to pak předáme vlastním dětem. Všichni za nás převezmou zodpovědnost dokud jsme malí a slabí a my jen musíme uposlechnout všechny tyhle lidi a dělat cokoliv nám řeknou. A najednou jsme dospěli a nejsme dětmi a objeví se velký strach protože nyní musíme tu zodpovědnost přijmout a přitom jsme nebyli k tomu vedeni ani učeni.

Partnerství, rozchody, osobní růst

Mnozí z nás žijí ve vztahu, mnozí z nás žijí sami. Kdo jsme ve vztahu, nemáme jistotu, zda bude trvání vztahu dlouhé či nikoliv. Kdo žije sám, může mít naději, že se samota změní ve sdílení. Uvědomil jsem si jeden mechanismus, který nás – kdo jsme ve vztazích – nutká vztahy ničit. A kdo je sám, může z titulu toho stejného nastavení své potenciální vztahy blokovat. Dotýkám se tímto zcela elementárního tématu, které naše vztahy spravedlivě, stejně jako nemilosrdně řídí.

Ľutovanie druhých (na zamyslenie..!!!)

To o čom ja hovorím je váš sklon spojiť sa tak hlboko s ľuďmi okolo vás, že ste stiahnutí do ich bolesti, ich problémov a negatívnych emócií a stratíte dotyk s vašim vlastným jadrom a vnútorným mierom. Takýto druh ľútosti a spolu-trpenia  nie je vašou povinnosťou, nie je to užitočné pre druhú osobu a nie je to správne z duchovného hľadiska.