Všímavost vás přivede k sobě

Žijeme ve světě předsudků a stereotypů. Špatné na tom je, že jsme tyto nekriticky osvojené myšlenky a přístupy přijali za své. Máme v sobě tedy něco, co není původně naše, k čemu jsme nedospěli vlastní zkušeností, ale na místo toho jsme raději přejali to, co se zrovna nabízelo – ať už z jakéhokoli důvodu (nechtěli jsme o věci přemýšlet, věřili jsme našim vychovatelům, neměli jsme na to čas, nepovažovali jsme to za nutné, byli jsme pohodlní, nechtěli jsme vybočovat z řady, báli jsme se konfrontace sami se sebou a s druhými apod.).

SKONČIL ČAS VYSVĚTLOVÁNÍ, NASTAL ČAS ČINŮ

Doba se zrychluje a je nám stále rychleji ukazováno, kde děláme chyby a jakým směrem se vydat. Samozřejmě všichni ti, kteří zůstávají ve svých hlavách a naučených programech nic nepozorují. Žijí si svým „ životem“, kde otrokem i otrokářem jsou především sami sobě. Mají stále větší nároky, a to především v hmotném světě. Neustále plánují dopředu, do budoucnosti, žijí na dluh, a neuvědomují si, že jim utíká mezi prsty Přítomnost. K tomu všemu si v tom velice libují a většinou se chovají jako mistři světa. Ego velí a rozhoduje v jejich životech. 

Text, který léčí duši

Komu je smutno, měl by si přečíst tuto báseň v próze od amerického právníka a filosofa Maxe Ehrmanna (1872-1945). „Desiderata“ je něco jako přání šťastné cesty do budoucích časů či snad šťastné cesty životem. Ve svém deníku Ehrmann napsal: „Pokud se mi to podaří, chtěl bych tu po sobě něco nechat. Něco jako dárek, nevelký esej naplněný ušlechtilostí“. Někdy v té době napsal „Desideratu“. Bylo to v roce 1927.

Převzít zodpovědnost za svůj život

„V životě každého člověka bývají chvíle, kdy nám problémy nedají vydechnout. Kdy se zdá, že čas mládí a radosti nenávratně odešel, o tvoji péči už nikdo nestojí, nikdo ti nerozumí a ty nemůžeš najít východisko ze současné situace. Jasně to vnímáme, hlavně když se objeví vážné problémy se zdravím. Vnější svět nám nemůže v ničem pomoci, a když se obrátíme do sebe, zdá se, že v nás není nic mimo hluché pustiny. Pustiny, ze které je nám smutno a jež se často snažíme zakrýt drmolením televizoru.