Dvě tváře, dva rozdílné životy

Dvě tváře, dva rozdílné životy. Práce a soukromí…
Rozpolcenost tohoto světa i nás samotných. Kdo tedy vlastně jsme? Hledáme štěstí a naplnění, ale přitom nevíme, kdo jsme my sami. Jsme ti, kteří v práci srší legrácky a flirtem, nebo tací, kteří si doma hrají na spořádaného a milujícího tatínka? Myslím, že to znají všichni. Jaká je vlastně žena na mateřské dovolené? A jaký je vlastně ředitel nebo manažer? Celý náš život je vlastně hrou si na něco a někoho jiného. A proč?

Čo ma naučili „živšie“ deti

Znaky“ živších“ a hyperaktívnych detí sú impulzivita, výbušnosť, precitlivenosť, hašterivosť, vnímavosť. Jednoducho napísané, živé či hyperaktívne dieťa je ako tlakový hrniec  plné  emócií. Tlakom na takéto dieťa sa jeho správanie skôr zhoršuje, pretože k jeho emóciám pridávame svoje a dieťa toto už nedokáže zvládať a vybuchuje.

Všechno umíme ovládat. Jen neovládáme sami sebe…

Jak pošetilá je tato poznámka a jak hluboce pravdivá až mrazí. Od malička nás všude učí, jak ovládat věci kolem nás. Jak jíst lžící, jak si zavázat tkaničku u bot, jak nakupovat, jak se chovat, jak řídit auto a ochutnávat víno. Jak máme šetřit peníze i jak je utrácet. Předkládají nám módní trendy a zdraví v pilulkách. Už od útlého věku děti ovládají počítače a techniku. Ale nikde nezaznamenávám náznak toho, jak vlastně pracovat sám se sebou.

Proces uzdravení

Tato inspirace přišla po hovoru se ženou, která vystoupila z bulimie – po 20 letech pravidelného zvracení. Před časem jsme spolu pracovaly. Když mi poprvé volala, absolutně nevěřila, že by se z toho mohla někdy dostat. To je přesně něco pro mě! Přesvědčení, že je to možné, jsem do ní vlévala každým hovorem. Hodně se mě vyptávala, ptala se na konkrétní věci, jak jsem se já dostala z bulimie, co a jak jsem prožívala. Časem se ode mě odpojila… i od ostatních pomocníků. Najednou jí došlo, že musí sama, což je pro mě vždy nadějná zpráva. Protože ve skutečnosti to nikdo za vás nemůže udělat, k uzdravení dojdete samy. Ano, v určité fázi může podpora pomoci.