Teorie bylo dost, začněte ji praktikovat do svých životů
Staršie, ale stále aktuálne…
Zůstáváme v tom věku, v němž nás neměli dost rádi …
Často potkávám lidi, kterým je na první pohled dvacet, třicet nebo čtyřicet let. To je však jen vnější zdání. Uvnitř jakoby zůstali daleko ve svém dětství a dosud čekají na lásku, které se jim tenkrát nedostalo. A zůstanou tam tak dlouho, dokud se nenaučí nalézat zalíbení sami v sobě.
Všímavost vás přivede k sobě
Žijeme ve světě předsudků a stereotypů. Špatné na tom je, že jsme tyto nekriticky osvojené myšlenky a přístupy přijali za své. Máme v sobě tedy něco, co není původně naše, k čemu jsme nedospěli vlastní zkušeností, ale na místo toho jsme raději přejali to, co se zrovna nabízelo – ať už z jakéhokoli důvodu (nechtěli jsme o věci přemýšlet, věřili jsme našim vychovatelům, neměli jsme na to čas, nepovažovali jsme to za nutné, byli jsme pohodlní, nechtěli jsme vybočovat z řady, báli jsme se konfrontace sami se sebou a s druhými apod.).
SKONČIL ČAS VYSVĚTLOVÁNÍ, NASTAL ČAS ČINŮ
Doba se zrychluje a je nám stále rychleji ukazováno, kde děláme chyby a jakým směrem se vydat. Samozřejmě všichni ti, kteří zůstávají ve svých hlavách a naučených programech nic nepozorují. Žijí si svým „ životem“, kde otrokem i otrokářem jsou především sami sobě. Mají stále větší nároky, a to především v hmotném světě. Neustále plánují dopředu, do budoucnosti, žijí na dluh, a neuvědomují si, že jim utíká mezi prsty Přítomnost. K tomu všemu si v tom velice libují a většinou se chovají jako mistři světa. Ego velí a rozhoduje v jejich životech.
Text, který léčí duši
Komu je smutno, měl by si přečíst tuto báseň v próze od amerického právníka a filosofa Maxe Ehrmanna (1872-1945). „Desiderata“ je něco jako přání šťastné cesty do budoucích časů či snad šťastné cesty životem. Ve svém deníku Ehrmann napsal: „Pokud se mi to podaří, chtěl bych tu po sobě něco nechat. Něco jako dárek, nevelký esej naplněný ušlechtilostí“. Někdy v té době napsal „Desideratu“. Bylo to v roce 1927.
Byť pozorovateľom…
Jakmile pochopíte, jak důležité je, být nezaujatým pozorovatelem všeho co se děje ve vašem nitru, budete mít k dispozici nejmocnější transformační nástroj.
Jak Vesmír přijímá naše modlitby?
Každá modlitba je formou dialogu se Zdrojem a dialog je nejvyšší a zároveň nejintimnější forma komunikace, ale také naplnění člověka, neboť člověk se naplňuje ve vztazích, tedy v komunikaci. Modlitba má v historii hlavně východního křesťanství velký význam, neboť je pokládána za nejvyšší formu našeho vztahu s Bohem. Modlitba je prostředkem, kdy se překonává bariéra mezi nanejvýš dokonalým a nekonečným Zdrojem a omezeným a smrtelným člověkem. V tom je také podobná dialogu mezi dítětem a rodičem.
Pocit viny …
„Je třeba mě potrestat“ – tím vytváříme nadbytečný potenciál. Odplatou za pocit viny bude vždy trest. Pokud se pocit viny nedostaví, nemůže následovat trest.