V naší mysli neustále probíhá monolog nebo určitý druh dialogu. Jak říká známá autorka Louise L. Hay, tento monolog je jedním velkým proudem afirmací. Jenže jaké jsou tyhle afirmace? A jak využíváme tento dar vlastního vnitřního hlasu? Bohužel většinou tragicky špatně nebo vůbec. Je to ale ohromná škoda.
Spor vo vzťahu (a je jedno, či s kolegom, partnerom, dieťaťom či rodičom) vždy príde. Podľa výšky psychologickej vzdelanosti a duchovnej výšky človeku závisí, či bude komunikácia na úrovni, alebo začnú miestnosťou lietať hrnce a pohlavné orgány.
Nejdřív si říkáš: “Ty ničemo, jaks mi to mohl udělat?! Proč jsi mi vůbec lezl do života? Kdo se tě prosil, abys zničil všechno, co jsem měla ráda, včetně mě samé?”.
Když máte zlost, kněz vám řekne že se nemáte rozčilovat, protože to není správné. A co uděláte? Můžete zlost potlačit, udusit ji, doslova ji spolknout, ale pak pronikne dovnitř, do celého systému. Spolknete zlost a udělají se vám žaludeční vředy a dříve či později budete mít rakovinu. Spolknete zlost a tím vzniknou tisíce problémů, protože zlost je jako jed. Ale co naděláte? Je-li zlost špatná, musíte ji spolknout.
Pre všetkých rodičov .. ale aj dospelých, ktorí nevedomky rovnaké správanie používajú na partnerov, kolegov…
Zármutek označuje trhlinu v naší mysli, z níž vznikl. Takové trhliny jsou ty části naší mysli, které jsme „odřízli“, protože bylo příliš bolestné se s nimi vypořádat. Představují oblasti konfliktu nebo takové části nás, které mají jiný „plán“ čili představu o tom, co chceme od života. Abychom mohli nastolit jakýs takýs mír, třebaže jen fingovaný, podvědomě tyto oblasti potlačujeme a držíme v ústraní.
Zase je všechno jinak, než se zdá. Není divu. Společnost nás učí, že čím více toho uvidíme, uslyšíme a naučíme se, tak budeme chytřejší. S tím bych problém ani neměl. A vlastně s tím i souhlasím. Ovšem jedno velké ALE v tom vězí. To, že se něco dozvíme, ještě neznamená, že tím získáme poznání nebo budeme moudřejší.