Skutečnost je taková, že teď se láme chleba. Na vahách osudu je naše společenské vědomí a sklízíme důsledky našich ideí, myšlenek, slov i činů. Už naši předkové věděli, že jak zaseješ, tak sklidíš, a jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Zdravé sebevědomí má jen velmi málo lidí, stále jste zahlceni pochybnostmi, nedůvěřujete si, máte strach nebo jste svazování nejistotami a snažíte si své sebevědomí zvedat tím, že budete poukazovat na ještě slabší jedince, než jste vy sami, ale naopak sami budete couvat před těmi, kteří ho mají silnější než vy.
Když prožíváme v životě velkou ztrátu, cítíme to v těle, jako když se zastaví srdce. Bolest ochromí celé tělo, všechna očekávání a naděje vložená do toho, co jsme ztratili, se rozletí na malé kousky, které se pak marně snažíme poskládat zpět. Stejně jako srdce se zastaví i život, protože je nutné postavit život nový a začít zase od nuly.
Téma, které se týká nás všech. Bez rozdílu. Všichni máme kamarády, kamarádky, přátele, známé. Ale jak jsou kvalitní tyto vazby?
Prinášame Vám článok našej kamarátky, dali sme jej pracovný názov Matilda, nakoľko chcela zostať v anonymite 🙂