Naše smysly přijímají každou vteřinu miliony informací, které zpracováváme podle různé priority a pak si je ukládáme. Všechny smyslové informace procházejí filtračním procesem, a pak jsou posílány neurony dál, až konečně dosáhnou k našemu vědomí. To, jak nakonec informaci vnímáme, je ovlivněno našimi systémy přesvědčení a zkušenostmi, které jsme až dosud nasbírali.
Povedali mi, že som sa narodil, a ja som tomu uveril, hoci si na to nepamätám.
Povedali mi, čo všetko sa udialo ešte predtým než som sa narodil, ešte predtým než sa narodili oni, tisíce, milióny rokov dozadu… A ja som nenamietal.
Naše přání, i to co si přejeme nevědomě, nám tvoří naši realitu.
Nemáme nic, co bychom nechtěli.
I když nám současná situace nevyhovuje, z bližšího pohledu ji chceme, protože nám z nějakého důvodu vyhovuje.
Třeba proto, že kdybychom ji chtěli změnit, museli bychom se naučit něco nového, či ze svého života něco pustit, obětovat a to my nechceme.
Nemluvte Vesmíru do jeho práce a odolejte pokušení o něco se snažit a vyvíjet tlak.
Na přírodě jsme závislí nejen kvůli fyzickému přežití. Potřebujeme ji také proto, aby nám ukázala cestu domů, cestu z vězení naší vlastní mysli. Jsme totiž ztraceni ve své činnosti a myšlení – ztraceni v bludišti zdánlivě neřešitelných problémů.
“ Dej nám, Bože, tři dary: smělost, vyrovnanost, rozum. Smělost na to, abychom změnili věci, které se změnit dají. Vyrovnanost na to, abychom se dokázali smířit s tím, co změnit nelze. A rozum na to, abychom mezi těmi věcmi dokázali rozlišovat.“ (Židovské přísloví)
Je až překvapivé množství lidí, kteří mají strach být sami. A možná, že se toho do určité míry bojí každý z nás.
Bojíme se být bez partnera, bez přátel a bez rodiny. Bojíme se cestovat na neznámá místa a jsme ztraceni, když nemůžeme někoho poprosit o pomoc. Bojíme se pokračovat v životě bez pomoci a máme strach ze selhání.
Je přirozené mít strach být sám. Všichni jsme to někdy pocítili, někde hluboko v nás, ačkoliv se zoufale snažíme tomuto strachu vyhnout.