HRANICE A RODINA

Někteří dospělí žijí daleko od rodičů, ale když přijdou na návštěvu domů, dělají nebo mají neodbytný pocit, že by měli dělat to, co po nich rodiče chtějí. Navenek mohou dělat svá vlastní rozhodnutí – odstěhovat se, platit své účty, ale uvnitř nemají emocionální svolení být samostatným člověkem, svobodně rozhodovat o svém životě a necítit vinu, když udělají něco jiného, než co rodiče chtějí. Tito lidé nejsou vlastníky sebe sama a stále ještě podléhají tlaku. Lidé, kteří jako vlastníci spravují svůj život, necítí vinu při rozhodování, kam budou směřovat. Berou ostatní lidi v úvahu, ale rozhodují se z lásky, a nikoli na základě pocitů viny, s cílem podpořit dobro, a nikoli se vyhnout tomu, že budou před druhými špatně vypadat.

CESTA LÁSKY, CESTA STRACHU

Láska nemá žádná očekávání. Strach je plný očekávání. Máme-li strach, všechno děláme jen proto, že si myslíme, že to dělat musíme, a očekáváme, že to druzí budou dělat také. Proto strach bolí. Něco očekáváme, a když se to stane, máme pocit, že nám bylo ublíženo – připadá nám to nespravedlivé. Obviňujeme druhé, že nesplnili naše očekávání. Když někoho milujeme; nic neočekáváme; cokoliv dělám, děláme to proto, že to dělat chceme, také ostatní dělají, to co dělat chtějí. Když neočekáváme, že se něco stane, nevadí nám, že se to nestane. Proto když jsme zamilovaní, nic nás nebolí. Neočekáváme, že člověk koho milujeme, něco udělá, a ani mi nemáme žádné závazky.