Komu je smutno, měl by si přečíst tuto báseň v próze od amerického právníka a filosofa Maxe Ehrmanna (1872-1945). „Desiderata“ je něco jako přání šťastné cesty do budoucích časů či snad šťastné cesty životem. Ve svém deníku Ehrmann napsal: „Pokud se mi to podaří, chtěl bych tu po sobě něco nechat. Něco jako dárek, nevelký esej naplněný ušlechtilostí“. Někdy v té době napsal „Desideratu“. Bylo to v roce 1927.
Výborný článok pre rodičov:
Nenávisti obvykle předchází hněv. Hněv vzniká jako reakce, která postupně přechází v nenávist. Nejprve je třeba vědět, že hněv je negativní. Lidé si často myslí, že hněv je naší přirozenou stránkou, a proto je třeba ho nějakým způsobem ventilovat. Domnívám se, že tento pohled je mylný. Člověk může mít nějaké staré nevyřešené bolesti a strasti z minulosti, jejichž ventilací se s nimi dokáže vyrovnat. To je možné.
Znáte ten pocit únavy a podrážděnosti, který se vás zmocní po rozmluvě s určitým člověkem? Doteď jste seděla s kamarádkou, pily jste kávu a vedly zábavné řeči … Tak proč ta únava, jakoby vás někdo vyždímal do poslední kapky, proč ta zlost či ukřivděné pocity?
V současné době zažíváme na planetě život, jenž připomíná jakousi soutěž, hru, a povětšina lidí za to platí svou duší. Neustále jsme pokoušeni nespočtem chytrých a nenápadných způsobů této soutěže, kosmické i planetární hry, a to za jediným účelem, abychom popřeli sami sebe, svou duši, abychom popřeli, že naše vědomí má onu dokonalou schopnost rozšířit se skrze pásma vyšších dimenzí, že může dosáhnout oceánu vědomí Nejvyššího Zdroje.
Vztah si můžeme představit jako společný prostor – dům, nebo byt.
Jeden z vás investuje větší částku, aby pořídil dům jako prázdný prostor. Jeho úkolem je dávat partnerství vnější podobu, bez jeho zdí, by tento prostor neměl hranice a nebylo by kde tvořit jeho vnitřní krásu. Druhý z vás investuje množství času, tvořivosti a citu pro utváření vnitřního vybavení, bez jeho intuice a vedení, by vnější krása domu byla jen studeným a nevyužitým prostorem. Zvelebuje každý kout, aby byl nejen útulný, ale i praktický.
Tvrzení, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, je správné. Jenomže je obvykle chápáno špatně. Bůh může mít jakoukoli podobu, jeho podstata nespočívá v hlavě, dvou rukách a dvou nohách. Srovnáme-li Boha s oceánem a člověka s kapkou, pak jejich podstata je táž – voda.