OSOBNÍ HRANICE

Někdy mám pocit, že se všichni ti duchovní lidičkové plné srdíček a slov o lásce pomátli. Ten pocit je stále přítomen, někdy je větší, někdy menší. Nejlepší je této pro mne inspirace využít k napsání dalšího svého postřehu, protože zavádějící a matoucí informace jsou pro člověka daleko nebezpečnější, než třeba sama bolestně prožitá zkušenost. Když jakýkoliv člověk hlásá do světa informace toho rázu, že všichni máme již hotovo, jsme zachráněni a čeká nás jen zázračná budoucnost v novém světě, neměl by také zapomínat na to podstatné a nejdůležitější. A to, jak se má do takového stavu reality, která je různě popisována, vůbec dostat každý další jednotlivec. 

Vděčnost za prožitek CHYBÍ MI…

Shumavan

Pozoruji vděčně tu část, která si kdysi dávno zakázala, aby jí někdo chyběl… aby jí chyběl kontakt s člověkem, aby prožívala smutek – tedy emoci, která naše osobnostní části upozorňuje na to, že něco, nebo někdo chybí… Vědomí nic nechybí, jen využívá své léčivé síly, aby tuto část objalo ve svojí bezpodmínečnosti a lásce.

Ve vesmíru fungují tři stádia vývoje duše…

Nejdříve má duše představy a chce, aby se jí naplňovaly, a když se jí nenaplňují, zlobí se.
Nemá se ráda a chce se mít ráda prostřednictvím druhých. Žije ještě v iluzích a nesnaží se měnit něco na sobě, ale chce měnit vše na druhých. Stále se někam žene, prahne po prožitcích, darech, projevech lásky od druhých. Má strach být sama, neumí to. Chce být stále ve společnosti někoho i za cenu, že se zaprodá. Žije ve falši a lži, protože je slabá a neumí se prosazovat, a zároveň se bojí ztráty těch druhých. Podléhá naprosto partnerovi, jeho náladám, jeho požadavkům, podřizuje se. Nechce měnit myšlení, nechce jít do hloubky citů, zůstává ve všem na povrchu.