Dualita ve smyslu spirituality znamená iluzi odpojení. Znamená zapomenutí našeho původu, toho proč tu duše je a kam směřuje. Dualita je pohlížení na svět s tím, že vše má dvě strany, rozlišování dobra a zla, temnoty a světla, rubu a líce, zdraví a nemoci, vnitřku a vnějšku … Jinak řečeno – vše má svůj protipól.
„Hněv ničí lásku a soucitnost a hněv je narušován trpělivostí, která se nejlépe pěstuje s nepřáteli. Bez protivníků byste se nemohli plně angažovat v praktikování trpělivosti – v toleranci a shovívavosti. Potřebujeme nepřátele, abychom posílili svou praxi, a z toho spirituálního hlediska bychom jim měli být dokonce vděční.
Pokud chcete opravdu milovat Boha, musíte začít tím, že budete milovat své bližní lidské bytosti, protože ty jsou vám nejblíže. A vlnky vaší lásky se mohou postupně rozšiřovat.
Podmiňováním máme na mysli vytváření pevných vazeb mezi určitým typem činností či myšlenek a jistým druhem následků. Jestliže má určitá činnost nebo myšlenka obvykle za následek ocenění (formou pochvaly, materiální odměny či pocitu sebeuspokojení), pak se stane nedílnou součástí našeho chování, bez ohledu na to, zda je sama o sobě skutečně hodnotná.
Nielen o vzťahu medzi mužom a ženou…
Nemoc je vždy něčím vyvolána. A když se zamyslíme, tak za tím něčím stojí vždy někdo. Taková je logika obyčejného, přízemního myšlení. K člověku s tradičním myšlením však přichází onemocnění doprovázené teplotou spolu s bolestí, zčervenáním, zimní, otoky a sekrecí.
Přátelství je jiné než milostný vztah, který je založen spíše na vzájemné náklonnosti než na společné funkci. Je to vztah lidí, kteří chtějí být spolu jen kvůli sobě samým.