Byly doby, kdy mi kontrola mých vlastních myšlenek přišla absurdní a nemožná. Fakt, že jsem nebyla schopná je všechny kontrolovat mě utvrzoval v tom, že je to nemožné (vlastně jsem neuměla kontrolovat skoro žádné). Kdo by mohl kontrolovat tak rychlý a hustý provoz?
Chceme-li vyléčit citové tělo, musíme rány otevřít, vyčistit, namazat hojivým lékem a zavázat, dokud se nezahojí. Jak tyto rány otevřeme? Místo chirurgického skalpelu použijeme pravdy. Před dvěma tisíci lety nám jeden velký Mistr řekl: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“
“ Kedysi som si myslela, že podmienkou, aby som vedela milovať svoje telo, alebo ho vedela tolerovať je, že musím byť chudá, musím mať ploché brucho, úzke boky a vystúpené lícne kosti.
A tak som si povedala, že lásku a toleranciu voči sebe získam v posilňovni, usilovne som bežala na bežiacom páse, a pri stole som opatrne a nervózne kontrolovala to, čo som jedla.
Máme tendenci se zabrat do plnění denních úkolů, jsme zavaleni urgentními záležitostmi či rušivými elementy na Internetu. A zapomínáme se usmívat. Ve víru dne, ve stresu z budoucího vývoje událostí ztrácíme potěšení z přítomných okamžiků.
Emoce. Téměř magické slovo. Jsou mocné, ovládají nás za každých okolností. Dokonce i teď, když pro vás píšu, jsou ve mně emoce. Jsou nedílnou součástí našich životů. Mají své krásné ale i stinné stránky. Jedno je však jisté. Pokud chcete udělat jakékoliv dobré rozhodnutí, měli bychom ho dělat v neutrálním stavu, tedy bez emocí.
Posuzování a odsuzování ostatních lidí
Nám lidem je vlastní neustálé posuzování ostatních lidí. Pomlouváme a odsuzujeme co je jiné-jak paní Nováková špatně vychovává děti, jak špatně vaří, nestará se o manžela, apod. Na základě čeho posuzujeme jiné? Na základě toho, co je dobré a co je špatné. A kdo o tom rozhoduje? Přece dobří lidé. Jenže kdo jsou dobří lidé? Nepochybně si myslíme, že my. Ale co když si to o sobě myslí i ostatní? Kdo má pravdu?
Když se cítíte zanedbávaní a nemilovaní, znamená to, že se soustředíte pouze na povrch věcí a na iluze. Skutečnost je taková, že vás v každém okamžiku miluje jak celé Nebe, tak každý člověk, bez ohledu na to, že se věci mohou jevit navenek jinak.
Myslím, že mnoho z nás někoho takového už zažili. Člověka, který všechny miluje, snaží se vystupovat nesmírně pozitivně a v pohodě. V drtivé většině případů je to však jen maska člověka. Člověka slabého, schovávajícího se sám před sebou, před svými problémy. Člověka, který by takový chtěl být, ale ve skutečnosti není. Duchovní cesta člověka není jen o věčném úsměvu a absolutním pozitivnu. Je to hluboké prožívání skutečností kolem nás, které jsou mnohdy velmi bolestné. Člověk jdoucí po cestě duchovního sebe rozvoje je drcen pravdou, kterou nikdy před tím neviděl.