Louise L. Hay
Všechny tzv. NEMOCI si v těle vytváříme sami. Tělo, stejně jako všechno ostatní, zrcadlí naše myšlenky a přesvědčení. Neustále k nám promlouvá, musíme si však udělat čas a naslouchat mu. Každá buňka v těle reaguje na každou myšlenku, která nám proběhne hlavou, a na každé slovo, které vyslovíme.
Duševní bolest je na naší životní cestě jedním z nejjistějších příznaků toho, že jsme se nevydali správným směrem. Pocit stesku a podivná neklidná předtucha ukazují, že se člověk vydal proti své vlastní přirozenosti, proti svým nejvyšším zásadám a skutečným hodnotám.
August zvolíme, užívajte si ho v miernom tempe… oddychujte priatelia, počas leta načerpajte dostatok vnútornej sily, zdravia, pozitívnych energií a lásky na druhú polovicu roka 🙂
Nikdy nevíme, kdo bude potřebovat naši pomoc, stejně jako nemůžeme vědět, kdo přijde v těžké chvíli na pomoc nám. V této souvislosti nás velmi oslovila příhoda ze života spisovatele Franze Kafky. Jednoho dne se náhodně setkal se skutečným žalem a nezůstal lhostejný.
Kde jsou dva lidé, jsou i různá mínění. Každý den musíme podstupovat větší či menší střety. Čím více sociálních rolí člověk má, s tím větším množstvím názorů se setkává. Protikladná mínění někdy vedou ke skutečnému psychologickému boji s oponentem. Občas to končí docela bolestivými duševními šrámy. Je to však nezbytné?
“Tělo si všechno pamatuje“ – tak zní jeden ze zákonů psychosomaticky orientované psychoterapie. Tělo uchovává veškeré vzpomínky a emoce, které jsme prožívali.
Ideálními partnery se stáváme postupně. Potřebujeme čas, pocit blízkosti a sounáležitosti. Možná již delší dobu žijeme se svým ideálním partnerem, ale ještě jsme to nepoznali.
Někdy máme svého ideálního partnera po svém boku a nepoznáme to. Abychom to rozpoznali, potřebujeme čas a důvěru, pocit blízkosti a sounáležitosti.
Protože v tomto vesmíru žádné náhody neexistují, proto nemůže být náhodné ani tak důležité setkání, jako je mé setkání s partnerem. Toto setkání jsme si vybrali, abychom absolvovali určité učební kroky.