Vždy když něco děláme či si přejeme, bychom se měli ptát sami sebe: „A potřebuji to já nebo moje rodina k svému přežití? Přinese mi to víc problémů a budu je ochoten řešit? Převezmu zodpovědnost za své skutky? Budu mít více času na sebezdokonalování, seberozvoj, sebevzdělání a zlepšení svého charakteru? Budu mít čas na cvičení pro zdokonalení těla?“
Faktom je, že osud posiela žene nie muža, ale otca budúcich detí.
Jana Czerneková
Dnes jsem se probudila po bujaré noci s obrovskou kocovinou. Skuhrala jsem, naříkala a strašně jsem si přála, aby mi bylo konečně dobře. Co bych za to dala.. To mě donutilo zapřemýšlet nad tím, jak bereme spoustu věcí jako naprostou samozřejmost. Třeba takový stav, kdy je nám dobře a nic nás nebolí. To je přece přirozené a samozřejmé. Ale běda, jestli se ten stav změní! Začneme ho postrádat a uvědomovat si, že nebýt ho, život by byl sakra těžký. Když se nám udělá konečně dobře, jsme moc vděční a pociťujeme úlevu. Ale vděční jsme jen chvíli. Pak to přestaneme vnímat a opět se to stává samozřejmostí. A já se ptám: „Proč nebýt za to, že je nám dobře, nic nás nebolí a jsme zdraví, vděčný pořád?“
Ondra Mergl
Chcete se z nečekaných ran osudu vzpamatovat rychleji a lépe? Zde najdete krátký seznam těch nejlepších rad, jak se dostat zpátky na nohy.
zdroj: Sergej Nikolajevič Lazarev
Sme zvyknutí si myslieť, že hriech – to je ČIN (tak je to prezentované v náboženskej praxi). Čin nie je ani tak hriechom, ako skôr priestupkom, zločinom.
zdroj: Sergej Nikolajevič Lazarev
autor S.N.Lazarev
Jestliže ego potlačíme či popřeme jeho autonomii a učební lekci předčasně, nebo se domníváme, že můžeme nějakou zkratkou ve vývoji rychleji dojít cíle, toliko bez námahy aniž bychom prošli celou cestu uvědomování krok za krokem, pak dříve či později vždy dochází k „protržení hráze“ a člověk se ve svém duchovním vývoji vrací na začátek.