V našem vědomí neustále probíhá vnitřní dialog. Hovoříme sami se sebou o tom, co se právě děje, co se dělo dříve i o tom, co se může stát v budoucnu. Vnitřní dialog ovlivňuje naši náladu, přijímání světa a pocit z něj jako celek.
Řeč charakterizuje člověka.
Tato věta platí ze dvou hledisek.
Za prvé k člověku patří, aby vládl precizní, logickou řečí pomocí které si může o všem utvořit pojem.
Pamatujete si ještě, když vám bylo nějakých pět let a hráli jste si na hřišti s dětmi? Děti vám něco provedly. Nějak vám ublížily. Nafoukli jste se a posadili na lavičku. Seděli jste tam a říkali si: „Jak mi to mohli udělat? Proč jsou takoví?“
Výborné! Úprimnosť vo vzťahoch je základ. Ak sa prispôsobujeme, nie sme to my. Ideme proti sebe. Často z pocitu viny (nesmiem sklamať), alebo strachu (čo ak sa ten druhý nahnevá)…
Dôležité si stále pripomínať…text je z roku 2014, ale pre mnohých aktuálny aj v tomto roku
Do Vánoc ještě zbývá nějaký čas a to stačí, abychom se v životě zbavili lecjakého haraburdí, které nás táhne dolů!
autor: Shumavan
Jak odpouštíš?
Někomu, kdo vědomě lže a netrápí ho svědomí?
Kdo jedná bez ohledu na ostatní, jen ve svůj prospěch?
Jak to pustit?
Slovo má velkou energii. Je skutečně materiální.
Když jsem byla v pubertě, často mi něco upadlo. Pubertální děti jsou často neohrabané, protože rychle rostou. Když jsem rozbila šálek, maminka rozzlobeně křičela: „To ho neudržíš, nebo co? Máš ruce jak hrábě!“ Když jsem pak něco znovu upustila, říkala jsem sama sobě „Nojo, ruce jako hrábě!“ Tahle autosugesce pak ve mně pevně zakořenila.
Přitom ani náhodou nejsem nějak nešikovná. Naopak, jsem manuálně docela zručná. Nádobí mi ovšem občas ještě upadne a já si nezapomenu říct „Ruce jako hrábě“…