Konflikty patří k životu. Mohou být jeho potřebným kořením, ale mohou vést též do slepých uliček, z nichž není návratu. V případě konfliktů mezi rodiči je pak vždy ve hře vztahové bezpečí celé rodiny a především případný vliv, jaký mají rodičovské hádky na děti.
Když přijde strach z té hladiny egoismu, takový ten pocit, nával, tak si řekněte: „Ještě se nic nestalo. Až se stane, budu to řešit.“ Protože to byste se taky mohli bát celý život, od rána do večera, a byli byste z toho obrovsky nešťastní. To je zbytečné.
Od jakého věku si pamatuju sám sebe? Když si každý z nás tuhle otázku položí, zaznějí v odpověď různé cifry. Nejpravděpodobněji však půjde o věk 3 až 5 let. Tímto věkem začíná naše vědomá paměť. Dítě se naučilo mluvit, objevuje se tak zvaný proud myšlenek, získává informace o světě a pracuje s nimi.
Starší článok, ale stále aktuálny…
Dávajte si pozor na to, čo vysielate – nad čím premýšľate, čo Vás hnevá, o kom/čom ako rozprávate, všetko si veľmi rýchlo pritiahnete na riešenie a skúšku – či budete naďalej reagovať cez hnev, strach, nenávisť, alebo cez prijatie, neutralitu a láskavosť.
Lidé jsou spolu, dokud spolu být chtějí. Žádná povinnost, čest, ani morálka nepřikovají jednoho člověka k jinému. Když někdo chce odejít, odejde z domova, od dětí a třeba i od umírajícího. Pokud odejít nechce, zůstává.
Představte si místnost. Čtyři stěny. U dvou z nich, naproti sobě, stojí dva lidé. Jeden se najednou proti tomu druhému rychle rozběhne a chce na něj zaútočit – říkejme mu agresor. Zkuste se nyní zamyslet nad tím, co všechno může ten druhý člověk udělat, aby agresora zastavil.
Možná jste zaznamenali, že se stoupajícím věkem vnitřní zásoba energie klesá a doplňovat ji je těžší. Obecně se má za to, že je to zákonité. Je to tak doopravdy? Co když existuje universální prostředek, které nám může pomoci, abychom se opět cítili plní sil?
Když hovoříme o zhojení duše, zapomínáme často na tělo. Přitom však každý proces očištění se děje tak či onak právě přes tělo.
Přinést do vztahu větší celistvost znamená být více tím, kým skutečně jsme. Někdy to znamená mít odvahu více mluvit o tom, jak věci vidíme nebo jak se cítíme.