Znova som sa začítala do Coelhovej Rukoväte bojovníka svetla. Mnoho vecí sa mi znova pripomenulo a čo ma viac osloví ponúknem aj Vám. Ako i tento kúsok 🙂
Čo tak poupraviť niektoré svoje názory? Byť otvorenejší, nerobiť predčasné uzávery, nesúdiť…
Láska nemá žádná očekávání. Strach je plný očekávání. Máme-li strach, všechno děláme jen proto, že si myslíme, že to dělat musíme, a očekáváme, že to druzí budou dělat také. Proto strach bolí. Něco očekáváme, a když se to stane, máme pocit, že nám bylo ublíženo – připadá nám to nespravedlivé. Obviňujeme druhé, že nesplnili naše očekávání. Když někoho milujeme; nic neočekáváme; cokoliv dělám, děláme to proto, že to dělat chceme, také ostatní dělají, to co dělat chtějí. Když neočekáváme, že se něco stane, nevadí nám, že se to nestane. Proto když jsme zamilovaní, nic nás nebolí. Neočekáváme, že člověk koho milujeme, něco udělá, a ani mi nemáme žádné závazky.
Niektorí ľudia nevedia,aké je dôležité, že sú.Niektorí ľudia nevedia,ako dobre robí už len pozrieť na nich.Niektorí ľudia nevedia, akou posilou je ich vľúdny úsmev. Niektorí ľudia nevedia, aká hojivá je ich blízkosť. Niektorí ľudia nevedia, o čo sme bez nich chudobnejší. Niektorí ľudia nevedia, že sú nebeským darom. Vedeli by to, keby sme im to…
Nikdy sa nemožno dať absolútne spoznať ani spoznať iného. Vždy ostáva niečo nevyslovené, nevyjadriteľné. Ten, ktorý nás opúšťa, nás však v smrti začína spoznávať do najintímnejšej hĺbky cez poznanie, ktoré má o nás Boh.
Abbé P.
Patříte mezi lidi, kteří se rádi objímají? Určitě znáte, že náruč lásky je vzácným pokladem. Opravdová náruč lásky je náručí bezpodmínečné lásky, kdy se během vzájemného objímání životní jiskry duchovních srdcí objímajících se rozžehnou a vzájemně tak posílí svou pouť životem.
„Láska je soucitná a zdvořilá, ale nikoho nelituje. Když někdo upadne, soucítění vám pomůže říct:
´Vstávej. Dokážeš to.´ Soucítění pramení z úcty, a vychází z přesvědčení, že ostatní jsou dostatečně silní a inteligentní na to, aby činili svá vlastní rozhodnutí.“
– Miguel Ruiz
Myslím si, že se celé dětství bráníme nasazení masky, kterou nám rodiče tak vehementně vnucují. Děti nechtějí být někým jiným, chtějí být samy sebou, takovými jaké jsou. Proč ze sebe dělat někoho jiného, jaký to má smysl? Skutečné dětství končí pubertou, tedy okamžikem, kdy dítě nakonec přijme masku, kterou po něm vyžadují jak rodiče, tak i společnost. S maskou je to jednodušší, nemusíme obhajovat svoje slabé stránky… Jednodušší to možná je, ale co na to naše nitro?
„Odejít pryč někdy nemá nic společného se slabostí, zato to vypovídá o síle. Neodcházíme proto, aby si
druzí uvědomili naši cenu a hodnotu, ale proto, že jsme si ji konečně uvědomili my sami.“
(Live Life Happy)
