Jste vděční za to, co v životě máte?

Jana Czerneková

Dnes jsem se probudila po bujaré noci s obrovskou kocovinou. Skuhrala jsem, naříkala a strašně jsem si přála, aby mi bylo konečně dobře. Co bych za to dala.. To mě donutilo zapřemýšlet nad tím, jak bereme spoustu věcí jako naprostou samozřejmost. Třeba takový stav, kdy je nám dobře a nic nás nebolí. To je přece přirozené a samozřejmé. Ale běda, jestli se ten stav změní! Začneme ho postrádat a uvědomovat si, že nebýt ho, život by byl sakra těžký. Když se nám udělá konečně dobře, jsme moc vděční a pociťujeme úlevu. Ale vděční jsme jen chvíli. Pak to přestaneme vnímat a opět se to stává samozřejmostí. A já se ptám: „Proč nebýt za to, že je nám dobře, nic nás nebolí a jsme zdraví, vděčný pořád?“

Vždy je potrebné začať od seba,,,

Jedna mladá dívka se vdala a začala žít s manzelem. Každý den teď musela poslouchat moudra sveho manzela. Po nějakém čase už to prostě nedokázala snášet. Rozhodla se manzela zbavit. Navštívila znameho obchodníka a lecitele s bylinami a Řekla mu:

Už prostě nedokážu dál žít se svym partenerem. Den za dnem mě přivádí k šílenství. Nemohl byste mi pomoci? Dobře vám zaplatím.

Proč se nemáme zlobit na rodiče

Ať už je to spravedlivé nebo ne, lidé, kteří nemají dobré vztahy s rodiči, nebývají bez problémů ani ve svém vlastním dospělém životě. Nepřítomnost přijatelného modelu chování, vnitřní konflikty, nízká sebedůvěra, závislost na tom, co si myslí ostatní, to ještě ani zdaleka není všechna nálož „ublíženého dítěte“. A dokud se nezbaví své ublíženosti a nepřestane věčně někomu něco dokazovat, jeho životní nezdary se budou jenom opakovat.