Jedna z nejčastějších otázek, které mi lidé kladou, je zda bude jejich sen úspěšný či nikoli. Obvykle mi lidé říkají, že mají nějakou svou vysněnou kariéru a že by si přáli vědět, zda je pro ně bezpečné odejít ze současného zaměstnání a pohnout se kupředu směrem, kterým si přejí jít.
Celistvost a pravdivost přichází jen skrze nás.
Uvědomit si, že si na nějaké úrovni celistvost stále ještě spojujeme v závislosti na něčem vnějším, je prvním krokem k pravdivosti.
Komu je smutno, měl by si přečíst tuto báseň v próze od amerického právníka a filosofa Maxe Ehrmanna (1872-1945). „Desiderata“ je něco jako přání šťastné cesty do budoucích časů či snad šťastné cesty životem. Ve svém deníku Ehrmann napsal: „Pokud se mi to podaří, chtěl bych tu po sobě něco nechat. Něco jako dárek, nevelký esej naplněný ušlechtilostí“. Někdy v té době napsal „Desideratu“. Bylo to v roce 1927.
Být pesimistický a čekat to nejhorší je projevem posttraumatického syndromu. Nedoufáme, dokonce se ani nesnažíme, a tím se bláhově chráníme před budoucím zklamáním.
Můžeme překonat něco negativního, aniž bychom tomu kladli odpor? Tato otázka je projevem mylné představy, která nám někdy i po celý život nedovolí získat, co si přejeme. Člověk se domnívá, že když klade negativitě odpor, zbaví se jí. Bohužel to není pravda. V řadě případů totiž můžeme touženého dosáhnout teprve poté, co se přestaneme protivit.